ŘíCMANICE - HISTORIE OBCE

42432xoq93kjo5p

2.1 Poloha obce

42432xoq93kjo5p

Řícmanice - obec v okrese Brno - venkov, rozložená v údolí potoka, který je levým přítokem řeky Svitavy a teče směrem od východu k západu. Vyvěrá východně od Kanic, protéká jimi, pak Řícmanicemi a v sousedních Bílovicích se vlévá do Svitavy. Po pramenu v území obce Kanic se nazývá Kanický potok ( ve starších mapách je nesprávně označen jako Březinský p. ), v dolním toku na území Řícmanic a Bílovic je nazýván Časnýř.

Od Brna jsou Řícmanice severovýchodním směrem vzdušné vzdálenosti přibližně 10,5 km. Vzdušná vzdálenost sousedních obcí od Řícmanic činí do Bílovic 2,5 km, do Kanic 1,8 km, do Ochoze 3,2 km. Vlastní územní rozloha Řícmanic je malá, dnes představuje jen 150 ha (218 domů, 567 obyvatel), kdežto v minulých stoletích, kdy Řícmanice se sousedními Kanicemi tvořily jedinou obec, byla tato rozloha téměř 12 km². Okolí obce je z velké části zalesněno, na některých, převážně jižních svazích, jsou pole. V údolí u potoka jsou louky, dnes částečně využity jako stavební parcely, pozemek obecního koupaliště a fotbalového hřiště a již nepoužívaný malý písečný lom.

Střed obce je v nadmořské výšce 280 m a ze všech stran ji obklopují zalesněné kopce o nadm. výškách 320 až 470 m. Vlastní zastavění vykazuje krajní body od východu k západu ve vzdálenosti asi 2,5 km a od severu k jihu 1 km. Na východě obec stavebně splývá se sousedními Kanicemi až na vzdálenost krajních domů Řícmanic a Kanic v rozpětí necelých 500 m, kdežto na západě je stavební splynutí s Bílovicemi úplné.

42432xoq93kjo5p

2.2 Jméno a původ obce

42432xoq93kjo5p

O Řícmanicích je první historická zmínka již k roku 1210, kdy se po osadě píše Zdislav z Řícmanic (Recmanisci ). Příslušná listina Codex diplomaticus¹ je sice pozdější falsum, leč pravděpodobně jména této listiny mohou být správná a skutečná, aby tím spíše byla utvrzena její pravděpodobnost. Okolní obce jsou v pramenech jmenovány později ( Obřany 1234, Křtiny a Ochoz 1237, Jedovnice 1251, Líšeň a Obce 1261, Olomučany 1346, Bukovinka 1283, Babice, Březina, Útěchov a Vranov 1365, Hostěnice 1371, Proseč 1390 ), Řícmanice jsou tedy jednou z nejstarších zápisy historicky doložených obcí v kraji.

Původ jména obce není zcela přesvědčivě prokázán a zdůvodněn. František Černý ve svém filologickém díle "Moravská jména místní " ² navrhuje, že jméno obce je z německého Ratzmann, kmen -rad-, osobní jména Razo, Rezo, zčeštěno Récnam, s příponou -ici : Récmanici, Řécmanici, zúžením Řícmanici. - Tento výklad by svědčil o německé kolonizaci původní vsi, která však je pro počátek XIII. stol. nepravděpodobná a v celém širším okolí Řícmanic nejsou po této německé kolonizaci tehdy ani později stopy.

V různé transkripci jména vesnice v minulosti je toto jméno však i s -n- místo -m-: Rzecznanicze i Rzeczmanicze, Rzicznanicze i Rziczmanicze, Rzizmanice, také Rzimanice, a naskýtá se tedy domněnka, není-li jméno vsi z osobního jména Rzeczna ( Rečna ), patronymické a čelední místní jméno ( potomci a čeleď Řecnova ) - Rzecznanici - Rzecznanice. Tvoření těchto místních jmen se u nás dělo v XI. až XIV. stol. Jsou to typicky slovanská místní jména ve všech zemích, kde žijí nebo dříve žily slovanské kmeny. Odlišení místního jména osady ( s koncovkou -ice ) od pojmenování obyvatel osady ( s koncovkou - ici ) vznikalo již ve XIII. stol. a koncovka - ice je akuzativní k nominativní - ici. Tuto nominativní koncovku - ici najdeme však ještě dodnes na Slovensku v místních jménech, zvláště v kopaničářských osadách na svazích Bílých Karpat v blízkosti moravských hranic ( Chylíci, Skulavici, Slaníci, Kačíci, Svelici, Chudici, Dubravčici, Mihalčici a četná podobná ).

42432xoq93kjo5p

2.3 Vladycké Řícmanice

42432xoq93kjo5p

Původní vesnice, osada jistě malá, byla v majetku vladyckého rodu, z něhož známe z listin již zmíněného Zdislava z Řícmanic k roku 1210. Vladycký rod vzešel přímo z lidu vesnici obývající, ve vsi měl větší usedlost s více pozemky, pravděpodobně i tvrz, která skýtala větší bezpečnost v dobách nepokojných. Ostatní usedlíci ve vsi, původem z vladykova rodu nebo jeho čeledi, měli své usedlosti při vladyckém dvorci. Zprvu byli svobodní, postupem doby se však stali vladyckými poddanými. Jejich povinnosti k vladyckému rodu však nejdřív nebyly nijak tíživé: prokazovali vladykovi některé služby v jeho hospodářství, ze svých usedlostí odváděli menší poplatky v obilí a dobytku, ale jinak volně drželi své pozemky a byli v ochraně svého vladyckého pána, kterého schopní muži doprovázeli se zbraní i do boje.

Je velmi pravděpodobné, že vladycká usedlost a tvrz bývala v Řícmanicích v západní části dnešní návsi na území dnešních usedlostí domovních popisných čísel 1. a 2. , kteréžto usedlosti ještě ve 2. pol. XVIII. stol. byly usedlostí jedinou a také největší ve vsi.

V dobách pozdějších, ve stol. XIV. a XV. , kdy vyšší šlechta - páni - nabývala panovníkovou přízní stále větší moci, vlivu a bohatství, stav vladyků zvolna upadal. Vladykové se dávali do ochrany panských bohatých a mocných rodů, sloužili jim se svým lidem ve válce, dávali se přímo do panské služby jako vůdcové panských bojových oddílů a zanedbávali tak své usedlosti, zadlužovali je a upadali stále více v panskou závislost. Nakonec bez svolení svého pána nemohli ani prodat svou ves, tvrz nebo dvorec. Jejich statky skupovali páni, rozšiřovali a zaokrouhlovali tak své panské území v kraji a zchudlí vladykové, nezůstali-li trvale v bojové družině svého ochranného pána nebo i panovníka, živořili pak jen na svobodných usedlostech, často mlýnech ( u nás např. na Říčkách ), stávali se také panskými úředníky ve správě panských statků ( purkrabí na hradech ). Během XV. až XVIII. stol., až na některé nepočetné vyjímky, jako stav zcela mizí z českých dějin.

Z okolí Řícmanic známe z historických pramenů tyto vladycké rody v našem kraji :

42432xoq93kjo5p

Bílovice : Matyáš z Bělovic 1343, Kuník z Bělovic 1400, Jan Bělovský z Vrbětína 1490 ( v roce 1504 purkrabí na Novém Hradě ), Jan z Radíče 1498Babice : Křížek z Babic 1486Březina : Jiřík z Březiny 1486Proseč : Slávek z Proseče 1395Sivice : Štěpán ze Světic ( Sivic ) 1486Pozořice : Bartoloměj z Pozořic 1486Koválovice : Henslík z Koválovic 1400Olomučany : Vít z Olomučan 1374, Vilém z Olomučan 1390Jedovnice : Bohuš z Jedovnice 1251Lažánky : Talda z Lažánek 1406, Jan Provázek z Lažánek 1407Vilémovice : Jan z Vilémovic 1454Maloměřice : Přibyslav z Maloměřic 1235 - 1240, Volkmar z Maloměřic 1237Židenice : Hroznata ze Židenic 1210, Bhuslav ze Židenic 1235

42432xoq93kjo5p

Z řícmanických vladyků známe pouze již uvedeného Zdislava z Řícmanic k roku 1210, jeho následovníci, nám už neznámí, se pravděpodobně dali do ochrany blízkých a mocných pánů z Obřan, případně pak i pánů z Ronova.

Zaniklý vladycký stav byl rázovitý, zcela český rod nižší šlechty. Byli nebohatí, vlídní a laskaví ke svým poddaným, z nichž vlastně vznikli. V bojích bývali jádrem českého vojska a vyšší šlechtu - pány - daleko předčili v lásce k vlasti, jazyku a rodné půdě.

( Z vladyckých rodů pocházeli takřka všichni husitští hejtmanové s Janem Žižkou v čele a byli to hlavně oni, kteří vedli boj s proradnou českou vyšší šlechtou. )

42432xoq93kjo5p

2.4 Řícmanice ve statku hradu Obřany

42432xoq93kjo5p

Ve století XII. až XIV. byl náš kraj dosud hustě a nepropustně zalesněn. Osaměle tu stávalo několik hradů vystavěných příslušníky staré feudální české šlechty. Některé z nich byly sídlem této šlechty, ale několik bylo jen ochrannými hrady pro starou obchodní cestu údolím Svitavy. Nasvědčuje tomu místní jméno lesní tratě na návrší jihovýchodně od Řícmanic směrem k bílovické železniční stanici, zvané " Hradisko ", kde ještě dnes jsou částečně znatelné silné hradní zdi a sklepení. Jedním z nejstarších sídelních hradů, k němuž nepochybně náležely také Řícmanice s celým širším okolím, byl hrad Obřany, po němž dnes zbylo jen několik ruin zdiva. Nestával na místě známého prehistorického obřanského sídliště, nýbrž na jihovýchodnější ostrožině nad obcí.

Po tomto hradu se psával od r. 1214 Přibyslav z Obřan ( Pribislaus de Obrany ), který se uvádí r. 1228 jako kastelán na hradě Veveří a r. 1240 jako kastelán brněnský. Nevíme, ke kterému rodu původem náležel. Zemřel r. 1241 a zanechal tři dcery, z nichž Eufemie se dříve provdala za Bočka z Kunštátu, který pak přejal držení obřanského hradu.Boček z Kunštátu a Obřan byl praotcem pozdějšího českého krále Jiřího z Poděbrad a Kunštátu.Rod měl ve znaku stříbrný štít, v horní polovici se třemi černými pruhy. Boček založil klášter ve Žďáře na Českomoravské vysočině a zaujímal vysoké úřady ve správě zemské i dvorské. Od r. 1233 byl moravským maršálkem, r. 1234 podkomořím a od r. 1238 znojemským purkrabím. Zemřel 20. 12. 1255 a zanechal syny Smila a Heralta a dceru Anežku. Smil z Obřan se stal po Bočkově smrti pánem obřanského statku a založil klášter ve Vizovicích, po něm zvaný " Smilheim ".

Z této doby je první, historicky už pravá zmínka o Řícmanicích k r. 1261, když Smil daroval vizovickému klášteru statky v našem kraji a v popisu hranic tohoto darování se praví :"... dále jdou meze na kopeček za Řečnanice a prostředkem Stvelíka ( les ) na vrchol hory, jež slove Vysoká ( dodnes mezi Březinou a velkou zatáčkou silnice Babice - Křtiny tak sluje les ), a na temeno Vimprechtice, odtud prostředkem údolí, jež sluje Obecní žleb a drží se právě uprostřed mezi Obcemi a Ochozí ..." ³

Smil zemřel r. 1286 a jeho mladší bratr Heralt ( Gerhard ), který se psával z Obřan v letech 1261 - 1291 a do smrti Smilovy také z Kunštátu, se stal vládcem Obřan. V r. 1289 se oženil s Jitkou z Valtic. Heralt byl bouřlivá nepokojná krev, zprotivil se i králi Václavu II. Z obřanského hradu podnikal loupežné výpravy, přepadal kupce vozící zboží do Brna a z Brna. Nakonec se však králi zase poddal v r. 1286, když královské vojsko dobylo některé jeho hrady. Zemřel r. 1291 a na Obřanech se pak uvádí jeho druhorozený syn Smil z Obřan.

Brzy na to, v době po vymření Přemyslovců na českém trůně r. 1306, nastala v zemi léta všeobecného úpadku a zmatků. Do čela šlechty i zemské správy se dostal Jindřich z Lipé z rodu Ronoviců. Když pak na český trůn po čtyřletých zmatcích a nejistotě dosedl Jan Lucemburský (1310 - 1346), vznikl dlouholetý zápas mezi králem a šlechtou. K tomuto povstání proti králi se přidal i pán na Obřanech Smil z Obřan. Tento zápas šlechty proti králi nebyl jen rázu osobního a stavovského, i národnostního; král byl cizinec a o království se valně nestaral. Jindřich z Lipé, který v tomto zápase vedl zájmy domácí šlechty, se stal v zemi první osobou po králi a také jeho hlavním věřitelem, u něhož si marnotratný král často vypůjčoval, když byl v peněžních nesnázích. Králi Janovi byl jeho věřitel jistě nepohodlný a když se r. 1315 odvážil Jindřicha z Lipé zajmout, aby se zmocnil jeho rozsáhlých statků, zvedl se proti králi celý rozvětvený rod Ronoviců i s četnými přáteli a vznikla tak domácí válka. V našem kraji pán z Obřan byl proti králi, ale blízké Brno zůstalo králi věrno.

V těchto domácích bojích Smil z Obřan činil loupežné výpravy v širokém okolí svého sídla, přepadal brněnské kupce, odebíral jim zboží a svými loupeživými nájezdy zcela ochromil bezpečnost obchodní cesty z Brna údolím Svitavy k Blansku, Letovicím a dále do Čech. Brněnští měšťané se konečně vzchopili a vojensky vytáhli proti Obřanům. V třítýdenním obléhání v r. 1316 za nepřítomnosti jeho pána hrad dobyli a zcela rozvrátili. Král Jan jako odměnu za jejich věrnost ještě téhož roku daroval Brnu dobytý hrad i s příslušenstvím...

"castri Oberzan, cum villis, agris ultis et incultis, montibus, planis, silvis..." ⁴ - a tak se Řícmanice, jako příslušenství obřanského hradu, dostaly na krátký čas v majetek města Brna.

Jindřich z Lipé a král Jan se však přece jen v r. 1318 smířili a král vydal všechny statky, kterých se v domácí válce zmocnil a tak se obřanské panství, darované před tím králem brněnským měšťanům, dostalo samému Jindřichovi z Lipé. Hrad však zůstal v rozvalinách a opuštěný.

Jindřich z Lipé, nejvyšší maršálek království českého a zemský hejtman moravský, zemřel 26. srpna 1329 a je pochován v hrobce starobrněnského klášterního chrámu, jehož byl příznivcem. Zanechal několik synů, z nichž však jen nejstarší, Jindřich zvaný Železný, zanechal po sobě syna, opět Jindřicha. Rod však již od té doby klesal a pozbýval dřívějšího významu. Na tohoto posledního Jindřicha, který od r. 1336 byl jediný z rodu, přešly postupně všechny statky pánů z Lipé, ale Jindřich je neudržel a postupně je prodával. Tak i obřanský statek s Řícmanicemi přešel kolem r. 1360 na Čeňka Krušinu z Lichtenburka, také příslušníka Ronoviců a Čeňěk Krušina vytvořil tu v našem kraji nové panství a v jeho středu nad řekou Svitavou vybudoval nový hrad Ronov.Na příslušenství Řícmanic k obřanskému panství dodnes upomíná přifaření usedlostí čp. 1. a 2., kde býval vladycký dvorec, k obřanské faře. Z toho je zřejmé, že v době příslušnosti Řícmanic k Obřanům ( asi 1260 až 1360 ), rod vladyků z Řícmanic ve vsi ještě byl, ovšem v ochraně a vrchní správě pánů z Obřan.

42432xoq93kjo5p

42432xoq93kjo5p

2.5 Řícmanice v panství hradu Ronova

42432xoq93kjo5p

Prvním vládcem hradu a panství Ronov byl ČeněK Krušina z Lichtenburka, který postavil hrad někdy kolem r. 1360 nad řekou Svitavou na vyvýšeném místě východně Útěchova, kde dodnes místo nese jméno " Hrádek ". Ještě v XVIII. stol. byly tu hradní zdi, valy, příkopy a sklepy a také dnes zkušené oko znalce pozná, že tu hrad stával.

Páni z Lichtenburka náleželi do rodu Ronoviců jako páni z Lipé. Ve znaku měli na zlatém štítě dvě přeložené ostrve a na paví kýtě rybu. Nejstarším známým předkem rodu byl Smil Světlík, který se uvádí v letech 1193 - 1197; od jeho syna Jindřicha ze Žitavy pocházeli páni z Lichtenburka a z Ronova, kteří z Čech přešli na Moravu.

Na Ronově vydal Čeněk Krušina 26. 5. 1364 listinu, jíž se zřekl ve prospěch kláštera v Zábrdovicích práva na vinice, asi někde u Obřan. R. 1365 přijal Krušina do spolku Jana z Meziříčí a Jana z Pirkštějna na Polné a své manželce Dorotě zajistil věno na vesnicích ronovského panství: Útěchov ( Vtyechav ), Vranov, Brodek, Kanice, Jehnice ( Cehnicz ), Březina ( Brzyezina ), Lhota, Vítovice ( Wytovicz ), Habrůvka ( Habrowka ), Babice a Obřany ( Obrzan ). Krušina v listině stanovil, že v případě zemřel-li by před svou manželkou Dorotou, jeho dědicové Jan z Meziříčí a Jan z Pirkštějna-Polné měli vdově po něm vydat 1400 kop grošů, hrad a vesnice panství pak převzít do vlastního užívání.

Ve vyjmenovaných vesnicích v Krušinově listině se Řícmanice výslovně nejmenují, ačkoli jistě patřily k panství. Dá se to vysvětlit tak, že i v této době žil v Řícmanicích poměrně samostatný vladycký rod, jemuž vesnice patřila, a nebo je pravděpodobné, že pod Kanice rozumí se i Řícmanice, protože obě osady byly vlastně jedinou vsí, někdy jmenovanou Řícmanice, jindy Kanice, nebo obojím jménem. Ještě dlouho po této době zápisy svědčí, že obě osady měly společné území, mívaly i společnou obecní pečeť a ještě v prvé polovici XIX. stol. byly jedinou politickou obcí, třebaže každá z nich měla vlastní rychtáře.

Ještě r. 1381 se Čeněk Krušina na Ronově jmenuje a nevíme, zemřel-li bez potomků, či Jan z Meziříčí a Jan z Pirkštejna- Polné se ujali hradu a panství. Není zpráv o dalších osudech hradu a pověsti jen vypravují, že se stal sídlem loupeživé rytířské roty. Nevíme také, kdy hrad zanikl, snad se tak stalo někdy v XV. stol. v době Jiřího z Poděbrad a Matyáše Uherského, kdy v kraji zanikly i jiné hrady a mnohé vesnice.

O vesnicích panství se nám zachovaly jen velmi skrovné zprávy. Usedlíci těchto vesnic byli již více závislí na své hradní vrchnosti a byli poddanými hradu a pána hradu. Své vrchnosti byli zavázáni ročními platy, úroky z usedlostí, službami a robotami. Osobně byli závislí tím, že vrchnost nad nimi vykonávala pravomoc soudní i hrdelní ( tresty smrti ). I přes tuto závislost nebyl stav lidu ve vsích příliš tíživý, jako pak později.

V území panství jmenuje se vesnice Lhota, která vznikla jistě vnitřní kolonizací a později, asi v XV. stol. zanikla. Nevíme zcela určitě, kde se nacházela, ale zdá se pravděpodobné, že byla někde v blízkosti dnešní samoty Lhotky, při cestě mezi Ochozí a Bukovinkou, kde i jméno lesa ( Lhotky už v XVI.stol. ) svědčí pro toto umístění , třebaže dnešní samota Lhotky s myslivnou, hájenkou a hostincem vznikla někdy v XVII. století.

Druhá k panství jmenovaná vesnice, která již není - Brodek, byla jistě někde u Svitavy, pravděpodobně v místech dnešní železniční zastávky Babice, kde dle zápisu babického kronikáře z poloviny minulého století při stavbě dráhy v letech 1846 - 1848 přicházelo se při zemních pracích na zbytky dřívějšího osídlení.

42432xoq93kjo5p

42432xoq93kjo5p

2.6 Řícmanice v panství Nového Hradu

42432xoq93kjo5p

Po zániku Ronova se Řícmanice s okolními vesnicemi dostaly do Novohradského panství a tím i do držení nejvýznačnějšího moravského panského rodu - Boskoviců, kteří se také psali po druhém svém sídle, Černé Hoře. Byl to v moravských dějinách XIV. až XVI. stol. tak význačný panský rod, majetkem, úřady, ale i kulturním a politickým snažením, že jej právem srovnáváme s jihočeskými Rožmberky. Tato podoba je zvláště nápadná v posledních vládcích obou těchto rodů, Boskoviců i Rožmberků, kteří také takřka současně vymírají kolem r. 1600, kdy se schyluje k zániku české státní samostatnosti.

Nemáme zprávy o tom, jak se vesnice zaniklého hradu a panství Ronova dostaly k Novému Hradu; listinně jsou tam doloženy až k r. 1560, ale je jisté, že v Novohradském panství byly brzy po zániku Ronovského statku.

V r. 1371 získal moravský markrabí Jan Jindřich, bratr českého krále a římskoněmeckého císaře Karla IV., Starý Hrad nad Svitavou severně od dnešního Adamova, ve velmi sešlém stavu. O tomto Starém Hradě nám zápisy dějinných pramenů neříkají nic. Topografický historik Josef Pilnáček vyslovil domněnku, že tento Starý Hrad byl v dějinách našeho kraje známější hrad Vildenberk, o němž se však někdy tvrdí, že stával severovýchodně od Pozořic, kde se dosud říká " Na hradě ". ( Další verze umisťuje Vildenberk do kopců přímo nad Řícmanicemi, kde ještě dnes je možno najít zbytky zdiva, neví se však z čeho.)

Sešlý Starý Hrad dal moravský markrabí Jošt, syn Jana Jindřicha, zbořit a nedaleko zbořeniště ( 200m východněji ) vystavěl Nový Hrad někdy mezi roky 1375 až 1410. Stavba trvala několik let a bylo k ní použito materiálu ze zbořeného Starého Hradu, jehož zbytky jsou dodnes patrné. Z Nového Hradu Joštova posádka znepokojovala blízký statek olomouckého biskupa - Blansko, s nímž byl Jošt ve stálém nepřátelství. Když pak Jošt 18. Ledna 1411 zemřel a nezanechal potomky, vrátila se Morava pod přímé panství českého krále Václava IV. a s ní i markrabské statky včetně Nového Hradu. Král Václav si opatřuje finance zastavováním svých statků a ani nový Hrad si neponechal v přímé správě. Zastavil jej r. 1411 za 653 kop grošů Pročkovi z Habrovan, když však již před tím r.1410 měl hrad v zástavě od Jošta Vaněk Černohorský z Boskovic, který k nové zástavě Pročkovi z Habrovan dal souhlas. Proček však nedodržel podmínky zástavy a Vaněk z Boskovic se po soudní při s ním sám ujal držení Nového Hradu a vládl pak hradu a panství on a jeho nástupcové z mocného moravského rodu pánů z Boskovic, který ve znaku měl na červeném štítě bílý hřeben.

Boskovicové se za husitství přiklonili k Husovi. Vaněk byl s císařem Zikmundem v otevřeném nepřátelství a podnikal válečné nájezdy na blízké biskupské statky v Blansku, až olomoucký Biskup Jan Železný přitáhl k Novému Hradu. Jeho obhájce, purkrabí Vítek z Dobrčic, jej po delším obléhání vydal biskupovi za peníze. V. r. 1431 byl hrad zpět ve vlastnictví Vaňka. Ten však ještě téhož roku zemřel a hradu a panství se na krátký čas ujímá jeho jediný syn Oldřich Černohorský z Boskovic. Působil zde se svojí manželkou Ofkou z Častolovic a syny Ješkem, Jindřichem, Jaroslavem a Oldřichem. V r. 1432 zemřel a po jeho smrti vlastnila hrad paní Ofka. Za vlády Oldřicha se poprvé připomínají železné hamry pod hradem, zvané později Novohradské ( dnešní Adamov ).

R. 1447 držel Nový Hrad Oldřichův syn Jindřich Černohorský z Boskovic. V zemi byl tehdy nepořádek a rozmáhaly se loupeže a i sám Jindřich se účastnil loupežných výprav, třebaže později ( 1477 ) byl jedním ze čtyř zemských správců. V bojích mezi králem Jiřím z Poděbrad a Matyášem Uherským stranili Boskovicové Matyášovi a Jiří jim proto odejímá zastavený hrad, nakládá s ním jako se zemským zbožím a dává jej svému příbuznému Pročkovi z Kunštátu ( 1460 ), zatímco Jindřicha odškodňuje hradem Svojanovem. Pročkovi v té době patřil i biskupský statek Blansko, který s Novohradským panstvím sousedil. Hradu a panství vládl do r. 1466, kdy už statek držel v zástavě za 1300 kop grošů příbuzný Čeněk z Kunštátu.

V lednu 1470 byl hrad obléhán vojskem uherského krále Matyáše, kterému velel Ladislav z Podmanína. Obležený hrad hájil Lacek Bačák ze Švábenic. Po urputném boji hrad za výhodných podmínek volného odchodu hradní posádky s polovinou zásob a zbraní vzdal. Matyáš ještě téhož roku hrad zastavil za 4000 uherských zlatých Dobešovi Černohorskému z Boskovic a tak byl hrad a panství po desetileté vládě pánů z Kunštátu vrácen Boskovicům.

Dobeš byl příliš zaměstnán válečnými výpravami ve službách císaře Friedricha, proto jej ve správě panství zastupoval jeho bratr Beneš Černohorský z Boskovic. Na Novém Hradě přebýval též purkrabí Hynek Jesný z Libnova s posádkou. Hrad v té době disponoval četnými výsadami, platy projíždějících kupců a rozsáhlým právem honitby, což velmi nelibě nesli vladykové z okolních vesnic. Docházelo proto k častým sporům, které urovnala až smlouva ze 7. března 1486 podepsaná na Novém Hradě. Jednání byli přítomni Dobeš, Beneš, Oldřich a Ladislav Černohorští z Boskovic, hradní purkrabí Hynek Jesný z Libnova a z okolních vladyků Matěj ze Želetavy na Lažánkách, bratři Hynek a Jan z Brodku, Štěpán ze Světic ( Sivic ), Bartoloměj z Pozořic, Křížek z Babic a Jiřík z Březiny. Jednání bylo uzavřeno v tom smyslu, že …,,vladykové vysvědčili, že žádný z hraničních zemanů, jehož lesy mezi hradskými leží, nesměl les ten prodati aneb vyměniti, jen se svolením majitele Nového Hradu, -- žádný ze zemanů, kteří zde mají lesy, vysokou zvěř, vyjímaje srnce a zajíce, honiti nesmí, a žádný honby na zajíce činiti nesmí, pokud by sám majitel Nového Hradu honby neskončil…” ⁵

Oba bratři, Dobeš i Beneš, se o hradské panství starali, opravili částečně pobořený hrad, postavili věže a zdi. Na to dodnes upomíná nápis nad hradní branou : “DOBESS A BENESS Z BOZKOWICZ A CZERNE HORI ” s letopočtem 1493 a znaky jejich i jejich manželek - boskovický hřeben, rožmberská růže a šternberská hvězda. Dobeš zemřel r. 1494 a byl pochován v minoritském klášteře v Brně. Celého panství se ujal Beneš, který se však na hradě zdržoval jen málo. Hrad a panství proto spravoval purkrabí Jan Bělovský z Vrbětína, vladyka z Bělovic ( Bílovic). Panství bylo tehdy chudé a proto Beneš žádá krále Vladislava II. o zvelebení statku - “jelikož Nový Hrad , který v horách leží, málo důchodů dává”. Na panství se pak prováděly zvelebovací práce : stavěly se rybníky, zřizovaly nové mlýny, opravily se novohradské železné hamry a byly hledány rudy.

Beneš 10. srpna 1507 zemřel a majetek zdědily jeho nezletilé děti Dobeš, Tas, Jan a Jaroslav. V době nezletilosti jim byl poručníkem příbuzný Ladislav z Boskovic, pán na Třebové. Když pak Benešovi synové dospěli, společné vlády se v r. 1526 ujali Jaroslav a Tas. Tas pak pobýval čtyři roky v cizině na studiích. Po jeho návratu r. 1530 se bratři dohodli tak, že Jaroslav dostal Černou Horu a Tas Nový Hrad. Tas byl ale nemocný a často pobýval na léčení mimo své panství, až v r. 1542 zemřel ve Znojmě. Po jeho smrti se členové rodu dostali do několikaletého sporu o dědictví. Tento spor byl ukončen 15. března 1548 soudním nálezem, kterým bylo novohradské panství přiřčeno bratřím Jiřímu Krištofovi a Oldřichu Krištofovi z Boskovic, kteří sídlili na hradě Lávě v RakoĀusku. Panství v jejich nepřítomnosti spravovali purkrabí a na hradě žily dcery Jaroslava z Boskovic - Brascida, Anna Libuše a Kateřina.

Oba bratři však brzy přestali mít o získaný novohradský statek zájem a častěji pobývali v Rakousku. Nakonec listinou sepsanou na Novém Hradě l7. října 1557 postoupili celé panství svému příbuznému Albrechtovi Černohorskému z Boskovic, tehdy už pánu na Bučovicích, a v jeho zastoupení jeho bratru Janu Šemberovi z Boskovic.

Jak z listiny z 15. června 1560, kterou se Albrecht srovnával se svým bratrem Janem Šemberou o majetek, vysvtá, novohradské panství tehdy obsahovalo: ,,...jejich milosti králů zápisný zámek Nové Hrady, jak na ten hrad všechny královské listy svědčí, též hamry dědičné, ves pustá Polom a Rudy Železné a v Bílovicích tři lidi i jiná různá dědictví, což jich k Novému Hradu přináleží, jak se v cedulích vypisuje, ves Olomučany, ves Habrůvka, ves Březina, ves Babice s kostelním podacím, na Ejvanově dva kostelíky, ves Kánice, ves Jinačovice, ves Bílovice, Autěchov, Jehnice a četné jiné platy, dávky a poddaní lidé…” ⁶-- jak listina obšírně vypočítává.

(Polom byla zaniklá ves severovýchodně od Olomučan, kde se les dodnes tak nazývá - Rudy Železné je dnešní vesnice Rudice - Ejvanov je dnešní Vranov - pod uvedenou vsí Kánice třeba rozuměti i Řícmanice, obě osady tvořily tehdy jednu ves).

Také Albrecht převzal novohradské panství jen zástavou jako všichni předcházející držitelé, ale na Albrechtovu žádost král Ferdinand I. propustil Nový Hrad se vším příslušenstvím Boskovicům roku 1562 jako dědičný majetek a královský list o tom byl vložen do zemských desek r. 1567. V něm se k panství počítá :

“... zámek s dvorem při něm, ves Olomučany, Habrůvka, Březina, Babice s kostelním podacím, Kanice, Řícmanice, Bílovice, pustá ves Jehnice, Vranov s dvěma kostelíky, dvořák v Útěchově, Jehnicích a Babicích.”⁷

Mimo panství Bučovice, Nový Hrad a Černou Horu získal Albrecht ještě sňatkem a kupem statky Ždánice, Archlebov a Násedlovice r. 1558, Račice r. 1562, Veveří r. 1559, Prštice a Vlasatice r.1567 a Pozořice r. 1569. Patřil tak k nejbohatším moravským šlechticům své doby.

Na svou dobu byl Albrecht mužem neobyčejně vzdělaným a při tom byl výborný hospodář. U nás tehdy žijící polský dějepisec Paprocký o něm napsal, že byl …muž veleslavný, milovník věd, vysoké mysli, nejlepší rady, vzdělanosti a neobyčejné znalosti práva... V zemi zastával úřad nejvyššího komořího (finanční ministr). Velkou péči věnoval novohradským hamrům, kde prováděl rozsáhlé stavby a zdvojnásobil výrobu železa. Většinou sídlil na svém zámku Černé Hoře, který nákladně přestavěl v duchu a slohu tehdejší renesance.

Z doby jeho vlády se nám zachovala ve starých zápisech zajímavá příhoda, svědčící o tom, že řícmaničtí byli ve službách i na černohorském zámku. (Příhodu dle starých zápisů vypsal Dr. L. Hosák . v časopise Naše obec 1940):

“…Pozořická vrchnost brala dřevo z hor novohradských. Hynek Pavlovský z Vidbachu poslal kteréhosi času r. 1558 Ondřeje Chybu, Petra Šada, Matouše Pucka a jiné lidi z Koválovic nad jezera, aby tam, jak páni Koválovic od starodávna právo měli, proutí k opletům narubali. Ale Martin, ty časy písař černohorský, s jinými lidmi z Březiny a Outěchova, jim pobrali sekery. Podobně pochodil i Václav Kšic z Koválovic, který bral k potřebě Hynkově chrást z těch míst na cestě, která jde od hradu pustého Vimberku (Vildenberk), slove Koválovská cesta, z hor novohradských, kdež předkové Hynkovi od starodávna právo dříví bráti měli, neboť Jiřík Vyskočilův z Habrovan a Jánek Hotový z Nových Hradů mu pobrali kůň a klisnu i s vozem, odvedli vše na zámek černohorský a tam do své vůle drželi. Také Matěji Dudovi ze Šumic vzal Melichar, pojezdný z Nových Hradů s jinými lidmi z Řícmanic a Kanic r. 1550 na svobodné cestě, slove se Široká, za pozorským lesem vůz s dvěma klisnami, dodali je na Černou Horu a tam je do své vůle drželi…” ⁸

Albert Černohorský z Boskovic zemřel 7. srpna 1571 bez potomků. Ve své závěti ustanovil , aby panství Nový Hrad, Černá Hora a Pozořice zůstala nedělitelná. Nástupcem se stal jeho bratr Jan Šembera Černohorský z Boskovic, který byl správcem panství už čtyři roky před bratrovou smrtí.

Po husitských válkách se všeobecně zhoršil stav lidu ve vesnicích na panství. Mnohé statky ležely ladem a nenesly tak vrchnosti žádaný užitek. Kvůli nedostatku pracovních sil bránila vrchnost lidem ve stěhování a tím se utužovala osobní závislost lidu na vrchnosti. Stará přísaha poddaných, tzv. člověčenství, původně pouze slib poddaného pánovi - podobně jako lenní závazek, se teď spojovala s pojmem osobní nesvobody a vázanosti k půdě. Tato se zhoršovala zákazem poddaným dávat syny na studia a řemeslo nebo uzavírat s