Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy




























Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

Česká kolaborace

Česká kolaborace

Obsah:

Aktivita české kolaborace………………….………………………………..3

Nástup Reinharda Heydricha…………….…………………………………4



Emanuel Moravec……………………………………………………………6

Vlajka…………………………………...……………………………………..7

Česká liga proti bolševismu…………………………………………………9

Očista…………………………………………………………………………11

Aktivita české kolaborace

Protektorát Čechy a Morava byl pro nacistické Německo důležitou ekonomickou základnou k vedení války. Úřad říšského protektora dělal vše pro to, aby se tento záměr plně realizoval. Dne 3. července 1941 navštívil von Neuratha Dr. Emil Hácha a sdělil mu, že od některých jednotlivců a politických skupin, mezi nimiž byli především fašisté, byly učiněny návrhy, aby byl na východní frontu poslán český legion. S tímto návrhem přišla Vlajka, Mlčochova Nacionálněsocialistická dělnickorolnická strana, Národopisná Morava a árijská pracovní fronta. Kromě toho podal obdobný návrh gen. Touissant, vojenský zástupce úřadu říšského protektora, v tom smyslu, aby se protektorátní vládní vojsko ujalo iniciativy. Dokonce se některé fašistické skupiny přímo domáhaly, aby jejich členové byli vysláni na frontu, ať již to byla Vlajka , Zelené hákové kříže či jiné organizace.

Přepadení Sovětského svazu a další průběh války na východní frontě vedly k zvýšenému odporu českého národa vůči okupantům. Objevily se nejen letáky, ve zvýšené míře ilegální tisk, ale také průmyslové sabotáže. Protektorátní vláda vypsala sbírku na německý Červený kříž. Její celkový výnos byl sice 43 milionu korun, ale nacisté byli informováni, že byla tato akce občany zcela ignorována.

Zároveň se v souvislosti s  válkou Německa proti SSSR začala projevovat i v českých zemích, a to nejenom ze strany okupačních úřadů, nová etapa při řešení židovské otázky. Komunistická ideologie byla označována za výraz mezinárodní židovské solidarity a proto se u českých kolaborantů a fašistů ozývaly hlasy po odžidovštění českého života. V českém protektorátním tisku bylo prosazováno veřejné označení Židů. Aktivistický žurnalista Karel Werner navrhl, aby byli Židé soustředěni ve zvláštních čtvrtích.

V té době představovali kolaborantští novináři, z  nichž někteří pocházeli z předmnichovských fašizujících a fašistických směrů, především jejich pražští představitelé Karel Lažnovský, Vladimír Krychtálek, Emanuel Vajtauer, Vladimír Ryba, Jaroslav Křemen, Václav Crha a Karel Werner, ideově zformovanou proněmeckou skupinu, jejíž existence byl spojena s podporou státního tajemníka K. H. Franka a německé bezpečnostní policie. Tato skupina výrazně spolupracovala s okupačním režimem. Tito kolaborantští novináři se bezvýhradně ztotožnili s principy nacizmu a plně podporovali nacistické Německo v jeho úsilí o vítězství ve druhé světové válce. Po výzvě z Londýna k bojkotování protektorátního tisku, což bylo počátkem září 1941, pražské gestapo zjistilo, že prodej českých novin klesl o 70%. V důsledku toho, došlo k  poradě aktivistických novinářů s Wolframem von Wolmar. Zanedlouho poté vyšla úřední zpráva, že aktivistická sedmička byla na poradě otrávena- Lažnovský zemřel v podolském sanatoriu SS. Jeho smrt byla uvítána odbojem a vznikla z toho tzv. chlebíčková aféra. Nebyla to však pouze aktivistická skupina novinářů soustředěných kolem Lažnovského a Krychtálka. V legálním tisku působila řada novinářů, kteří v dřívějším období náleželi mezi podprůměrné nebo přímo špatné žurnalisty. Byli to kupříkladu Jan Schneinost, Jan Vrba, František Josef Prokop, Rudolf Novák, Antonín Jaromil Kožíšek, Emil Šourek, Jaroslav Pelíšek aj. byla to politická lůza, od fašistů a vlajkařů až po reprezentanty programové kolaborace.

S rostoucími úspěchy na východní frontě se naše žurnalistika snažila po Goeblsově vzoru šířit hrůzu a odpor k Sovětskému svazu. Koncentrační tábory byly podle aktivistických žurnalistů dobrodiním a likvidaci Židů považovali za “očišťovací proces lidstva”.

Proněmecký aktivismus těchto novinářů se neustále prohluboval. Tito žurnalisté a jiní typu krajního kolaboranta ministra Emanuela Moravce získali plnou podporu nacistických okupantů. V září 1941 se o dalším osudu našich zemí rozhodovalo v Berlíně. Nacistům se situace v Protektorátu zdála kritická, a tak se rozhodli k tvrdým opatřením. Do českých zemí byl poslán Reinhard Heydrich, aby jako zastupující říšský protektor vystřídal Konstantina von Neuratha.

Nástup R. Heydricha

Na základě Hitlerova rozhodnutí se stal Reinhard Heydrich neomezeným diktátorem v českých zemích. Jeho cílem byla likvidace odporu a proto hned po svém nástupu vyhlásil stanné právo. Rozsudkem vlastenců byla buďto smrt nebo koncentrační tábor.

Vláda Heydricha byla syntézou přímého násilí a zastrašování, což se odrazilo i v psychologických účincích na obyvatelstvu.

Těžce byl postižen odboj. Byla popravena řada sokolských činovníků, vedoucí ilegální pracovníci z obrany národa v čele s gen. Josefem Bílým a gen. Hugem Vojtou, byla vyvražděna skoro celá bývalá redakce Rudého práva. Zastřelen byl též pražský primátor dr. Otakar Klapka. Perzekuce postihla také předsedu protektorátní vlády Aloise Eliáše, který byl zatčen, odsouzen k smrti pro velezradu a v roce 1942 popraven.

Heydrich začal neúprosně realizovat germanizaci českého národa. Dne 19. ledna byla jmenována nová protektorátní vláda, do jejíhož čela byl postaven dr. Jaroslav Krejčí, ale hlavní slovo měl zde Moravec a dále Němec dr. Walther Bertsch, který se stal ministrem hospodářství a práce.

V souvislosti s potřebami armády byla zavedena desetihodinová pracovní doba a omezeny příděly chleba, masa, mouky, tuků a kávových náhražek.

Dne 27. května 1942 byl podniknut na Heydricha československými parašutisty vyslanými z Anglie atentát. Ještě téhož dne bylo vyhlášeno stanné právo. V jeho průběhu bylo zastřeleno 1300 odbojových pracovníků, další byli popraveni v koncentračních táborech a ve vězení v Německu, byly vyvražděny celé rodiny s dětmi, vypáleny a srovnány se zemí obce Lidice a Ležáky. Teror neznal mezí. Nová vlna zatýkání zasáhla citelně domácí odboj

Dne 5. června u příležitosti Heydrichovy smrti byla přijata protektorátní vláda Heydrichovým nástupcem Kurtem Daluegem a K. H. Frankem . Velkou politickou kampaň rozvinul v této souvislosti Emanuel Moravec. Na poli protektorátní propagandy se angažoval i dr. Josef Kliment. Na stránkách tisku i v rozhlase propagoval svatováclavskou tradici v německém pojetí. Snažil se psychologicky působit na české občany teorií o “zhrouceném mraveništi”.

Protektorátní vláda v souvislosti s atentátem na Heydricha uskutečnila řadu shromáždění, na kterých měl být uvedený atentát odsouzen. Občané byli však na tato zrežírovaná shromáždění nakomandováni. Bylo tomu tak v Praze, Plzni, Táboře, Ostravě a jinde.

Krutovláda po atentátu neznala mezí. Období heydrichiády roku 1942 bylo pro český národ nejtěžší etapou v době nacistické okupace.

Emanuel Moravec

Velkou úlohu v nacizačním procesu českých zemí měl reprezentant programové kolaborace Emanuel Moravec, který se snažil uskutečnit převýchovu národa v proněmeckém duchu. Do Mnichova v roce 1938 byl vášnivým stoupencem hradní politiky. Po Mnichovu 1938 se zcela obrátil a volal po dobrém poměru k Německu. Ačkoliv patřil mezi legionáře, do protektorátní reprezentace vstoupil v roce 1942 při jmenování ministrem Krejčího vlády.

Heydrichovi doporučila Moravce jako muže činu sicherheitsdienst. Vedl přímá jednání s jejím velitelem Böhmem. Po roce 1941 měl přímé spojení i na Himmlera a jeho okolí v Berlíně. Moravec se stal prvním mužem politiky v Protektorátu Čechy a Morava.

Němci potřebovali muže, který by mohl plnit jejich teroristické příkazy beze zbytku a takovou osobností Moravec byl. Získal si plnou důvěru úřadu říšského protektora při realizaci svých, Němci schválených záměrů a dále při realizaci nacistických směrnic. Jednalo se v podstatě o nacistickou koncepci, kterou Moravec prosazoval. Zároveň se pokusil zlomit odpor opozičních sil i z fašistického tábora a ostatní fašisty získal pro politiku důsledné a programové kolaborace. Jejich činitele rozmístil na politicky důležitá místa ve správě. Se souhlasem okupantů prováděl přestavbu politického a kulturního života českých zemí. Na novinářském kongrese v Benátkách vyhlásil neúprosný boj dr. E. Benešovi, jehož v létě 1942 označil ve smyslu nacistické propagandy za nepřítele č. 1.

Byl plně přesvědčen o německém vítězství ve druhé světové válce.

Provincionální český fašismus typu Rysa-Rozsévače či Gajdy odmítal. Avšak v kolaboračním proudu, který směřoval k symbióze s nacismem, měl prvořadou úlohu.

Moravcova koncepce vycházela z důsledné snahy pro realizaci loajální česko-německé spolupráce i za cenu germanizace českého prostoru a lidí. Jeho programem bylo trvalé připojení českých zemí do Velkoněmecké říše.

Zatímco někteří aktivističtí politici pochopili v letech 1943-1944 smysl svého škodlivého počínání a začali se stahovat i do ústraní, neboť obrat na východní frontě otřásl jejich jistotou, Moravec fanaticky pokračoval dál .

Český národ se s jeho politikou vůbec neztotožnil a zůstal izolován. V roce 1942 bylo doporučováno, aby na něj byl spáchán atentát.

Vlajka

Po přepadení SSSR byla v českých zemích byla stále relativně nejsilnější fašistickou organizací Vlajka, stále někdy označovaná jako Český nacionálněsocialistický tábor. Vliv ostatních fašistických skupin postupně upadal. Konečně ani činnost Vlajky neměla již dlouhého trvání.

Vlajkaři nalezli mimořádnou podporu u gestapa a NSDAP. Dne 29. září se obrátil vedoucí představitel Vlajky Jan Rys-Rozsévač na K. H. Franka, že tak jako dříve i nyní se dává Vlajka k dispozici pro spolupráci. Podobně se obrátil také na kulturněpolitické oddělení úřadu říšského protektora Karla A. von Gregoryho. Hlavním cílem byla i legalizace hnutí.

Dne 13. listopadu 1941 byl Rys-Rozsévač přijat Háchou za přítomnosti Krejčího, Popelky a Klimenta. Dokazoval, že novodobý program nacionálního socialismu mohou v českých zemích realizovat pouze vlajkaři. Pro své hnutí požadoval jednoznačně rozhodující moc ve vládě. Zároveň požádal Háchu ,aby intervenoval pro zařazení českých dobrovolníků na východní frontu proti Sovětskému svazu.

Vlajkaři postupně ztráceli oporu německých okupačních míst, která potvrdila plnou důvěru v Emanuela Moravce. Vedení vlajkařů se však nevzdalo pokusů a Jan Rys-Rozsévač požádal o pomoc při legalizaci hnutí vládního radu dr. Giesse, který měl v tomto směru působit na Heydricha. Avšak rozhodnutí Heydricha a jeho důvěra v Moravce byly natolik Jednoznačné, že nepřipouštěli jakékoliv změny.



Moravec se nechtěl v žádném případě smířit s politikou J. Rysa-Rozsévače, která narušovala jeho záměry. Proto se obrátil na ministerského předsedu Krejčího a na k. H. Franka. Podal v Černínském paláci oficiální stížnost na představitele vlajkařského hnutí a politiku Vlajky vůbec. Jeho činnost označil za tříštivou a škodlivou při realizaci jeho politiky. K. H. Frank počátkem 21. dubna 1942 zastavil činnost Vlajky na dobu tří měsíců.

Toto nařízení překvapilo některé služebny gestapa, protože gestapo si vážilo spolupráce s vlajkaři, neboť byli tajné německé policii dobrými informátory

Atentát na Heydricha opět podnítil snahu Vlajky k aktivitě, neboť doufali, po zabití říšského protektora, v otřesení důvěry okupantů v Moravce.

Rys-Rozsévač se stále domníval, že němcům jde především o spolupráci jeho hnutí s Moravcem a že se mu podaří nakonec tohoto exponenta nacismu a politického konkurenta zlomit. Okupanti byli však jiného názoru. Přistoupili ke konečnému řešení vlajkařské otázky. Dne 24. září 1942 zaslal velitel německé bezpečnostní policie Böhme dr. Giessovi do Černínského paláce seznam hlavních velitelů Vlajky. K. H. Frank rozhodl, aby byli posláni na práci do Německa a zároveň navrhl jejich rozptýlení tak, aby nemohli vyvíjet další činnost.

Dne 18. září téhož roku zakázal tiskový odbor ministerstva lidové osvěty- v jehož čele stál Moravec- vydávání časopisu Hlavní korespondence hnutí Vlajka.

V době od října do konce prosince 1942 bylo odesláno na práci do Německa 350 vlajkařů. Mezi nasazenými českými dělníky pracovali většinou jako udavači.

Vzhledem k tomu, že Jan Rys-Rozsévač a celé vedení Vlajky neustalo ve stížnostech na Em. Moravce, rozhodli se Němci odstranit i vedoucí činitele hnutí. K. H. Frank vydal rozhodnutí, aby byl Rys-Rozsévač a Burda zatčeni a do konce války internováni v koncentračním táboře Dachau.

Po zatčení Jana Rysa-Rozsévače a Burdy se Vlajka rozštěpila do tří skupin. Jedna si zvolila za komisařského vedoucího dr. J. A. Cyphellyho, který ji po několika týdnech rozpustil, druhá přešla k Moravcovi do Veřejné osvětové služby a třetí vstoupila dobrovolně do “ Technische Nothilfe”, kde vykonávali funkce vedoucích.

Tím skončila činnost Vlajky, jedné z největších a nejnebezpečnějších fašistických skupin Protektorátu. Představovali fašistickou součást českého aktivismu, byli přesvědčenými a fanatickými vyznavači nacistické koncepce, což dokazovali udáváním českých lidí, a chtěli se zároveň osobně podílet na barbarství německých vojsk.

Po roce 1943 se rozptýlili do kolaboračního procesu reprezentovaného Moravcovým směrem.

Podobný proces jako u Vlajky nastal u obnovené Národní obce fašistické v čele s A. Břečkou, K. Chocem a O. Hodanem. Sympatie českých fašistů vycházeli z pojetí, že jsou ideově nápomocni boji Velkoněmecké říše za novou, sociálně spravedlivou Evropu, osvobozenou od židovského jha a nadpráví..

Počátkem roku 1943 byla po souhlase K. H. Franka nařízením Moravce zastavena činnost Národní obce fašistické.

Vedoucím fašistické gardy na Moravě byl O. Tesák, známý z pokusu o puč v roce 1933.

Česká liga proti bolševismu

 

Zatímco český národ viděl v Sovětském svazu osvoboditele a zachránce od germanizace, byla v Protektorátu rozvířena nacisty v souvislosti s československo-světskou smlouvou z 12.12. 1943 silní protisovětská propaganda. Avšak minula se účinku. Smlouva nalezla široký pozitivní ohlas a byla s uspokojení a nadějemi přijímána celým národem. Měla být zárukou , že se ani v budoucnu nebude opakovat Drang nach Osten.

Několik měsíců po podepsání smlouvy byla v Protektorátu ustanovena organizace, která dostala název Česká liga proti bolševismu. Podléhala přímo Moravcově ministerstvu školství. V něm řídil její záležitosti sekční šéf nacisty Adolf Leigeb.

Propagace strachu z bolševismu byla jedna z posledních zbraní, která, která měla nahradit slábnoucí sílu wehrmachtu. Za ustavení České ligy proti bolševismu stál plnou vahou a výmluvností Em. Moravec. Velkou iniciativu při jejím ustanovení měl také kolaborantský redaktor Večerního Českého slova Karel Werner, jehož sympatie k fašismu byly známy již v předmnichovské republice.

Liga měla být nejenom vývěsním propagačním štítem, ale také politickou organizací. Do jejího čela byl po delším jednání postaven prof. Josef Drachovský, předseda Národní rady České. Oficiální činnost zahájila organizace 23. ledna 1944.

Předsednictvem strany byli: Drachovský , místopředsedové Josef Bartoň z Dobenína, rolník Fr. Zmeškal z Nahošovic, Karel Röhlich, předseda závodního

Výboru Českomoravských strojíren v Praze, a doc. Josef Kliment.

Hlavní činnost ligy spočívala v pořádání přednášek a různých shromáždění. Obyvatelstvo bylo na tyto akce naháněno přímým a nepřímým nátlakem. Obsahem přednášek bylo odsouzení sovětského svazu, propagace nacistické ideologie a vyzvedávání bojových akcí německé armády. Zároveň s tím byla vydávána řada propagačních letáků k boji proti Sovětskému svazu.

Od svého ustanovení až do ledna 1945 uspořádala organizace 231 veřejných projevů. V polovině roku 1944 byl Drachovský zatčen gestapem a na jeho místo nastoupil fanatický fašista Antonín Liška.

Liga proti bolševismu byla také zapojena do zpravodajské sítě sicherheitsdienstu prostřednictvím bývalého vlajkaře H. Tuskányho. Do jeho ústředí docházeli také přímo čeští udavači s oznámením i na své spolupracovníky nebo jiné občany, která byla okamžitě předávána gestapu.

Profil této kolaborantské instituce určovali – vedle okupačních a berlínských úřadů- Moravec, k. Werner, Karel Korp, Vilém Nejedlý, Hugo Tuskány, František Teuner, Antonín Liška a jiní činitelé. Ačkoliv se tato organizace snažila rozvinout širokou propagandu, zůstala mezi lidem zcela izolována. Bombasticky rozpoutaná agitace v tisku a v rozhlase skončila naprostým fiaskem.

Dne 16. července 1943 pověřil Moravec r. Rychtrmoce, divizního generála vedením Českého svazu válečníků a dne 12. března 1944 se konal jeho sjezd, kde se konala porada vedoucích činitelů svazu( Rychtrmoc, Forbelný, Mohapel, Burda, Janda, Hintenaus), kde vyplynul požadavek, aby bylo české vojsko posláno na frontu proti Sovětskému svazu.

Tento požadavek se pak objevil v podání Roberta Rychtrmoce, zaslaném dr. Háchovi 25. dubna 1944. požadoval, aby byla Hitlerovi nabídnuta na východní frontu česká armáda o 600 000 mužích, která by vznikla mobilizací ročníků v počtu 15 v rozmezí 21-35 let.. jeho pronacistický fanatismus byl bezbřehý. Ještě 9. dubna 1945 navrhoval zoufalý pokus před definitivní porážkou nacistického Německa- opět požadoval mobilizaci 8 mladších a 8 starších ročníků. Díky Sovětské armádě, která v té době bojovala již na Moravě, vývoj frontových akcí neodvratně spěl ke zhroucení fašistického Německa.

Nacistické Německo bylo před totální porážkou. Přes krutý teror se nepodařilo nacistům odvrátit český národ od povstání. Německo se dostalo do kleští. Hitler spáchal sebevraždu. Mezi českými fašisty a kolaboranty nastala panika a strach. Nechyběla od některých snaha po alibismu.

Na stranu jakéhosi soucitu začal hrát Moravec, který v článku “Klid politickou silou” požadoval soucit vůči německým spoluobčanům.

Politická situace v zemi se stala neudržitelnou. Protektorátní vláda za přispění dosavadní okupační správy chtěla nový česko-moravský stát, který měl nahradit starý Protektorát. Z vlády měli být odstraněni její nejkompromitovanější členové jako Em. Moravec a A. Hrubý a dále pak Němec W. Bertsch. Dne 5.5. 1945 propuklo protiněmecké povstání v Praze, téhož dne si vzal Em. Moravec život.

Očista

 

Dne 4. května 1947 skončila činnost mimořádných lidových soudů a Národního soudu, které byly zřízeny dekrety prezidenta republiky ze dne 19. června 1945.

Byl to především dekret prezidenta republiky o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech (retribuční dekret), vyhlášeny dr. Benešem 19.6. 1945 a podepsány všemi členy Fierlingerovy vlády, dále pak z téhož dne dekret prezidenta republiky o Národním soudu.

Dekret prezidenta podrobně určoval, kdo bude stíhán, jakož i rozsah a výši trestu. Před soud se měli dostat všichni čeští občané, kteří se provinily na národě po stránce politické a hospodářské, kteří spolupracovali s okupanty, včetně těch, kteří působili jako konfidenti, udavači aj. rovněž tak byli stíháni ti, kteří propagovali nebo podporovali fašistické nebo nacistické hnutí tiskem, rozhlasem nebo filmem či divadlem a nebo na veřejných shromážděních schvalovali nebo obhajovali nepřátelskou vládu na území republiky, případně jednotlivé nezákonné činy okupačních velitelství i úřadů a orgánů jim podřízených. Souzeni byli nejen ti, kteří byli činovníky či veliteli v organizacích NSDAP, SdP, členové gestapa, funkcionáři nacistické správy, ale i čeští a slovenští fašisté, jako byli vlajkaři a jim podobní členové či funkcionáři fašistických organizací, . podle výkladu retribučního dekretu bylo v českých zemích těchto fašistických organizací celkem 39.

Součástí očisty národa byl Národní soud, který existoval jednak jako soud trestní a jednak jako soud čestný. Před Národním soudem žalovala prokuratura celkem 83 osob, přičemž k trestu smrti bylo odsouzeno 18 osob. Z předních českých fašistů byli obžalováni R. Gajda, dr. R . Dominik a dr. Fr. Novotný, dále pak z ústředního velení Vlajky J. Rys-Rozsévač, J. Burda, J. Thun-Hohenstein, ing. J. Streibl, dr. V. Cyphelly, O. Polívka, z 4eské ligy proti bolševismu to byli dr. J. Drachovský, Ant. Liška. K. Röhlich, ze Svazu českých válečníků O. Bláha, R. Rychtrmoc a Fr. Bartoš.

Před Národní soud bylo dále postaveno 21 novinářů, z nichž někteří byli členy fašistických organizací, a dále pak činitelé protektorátní správy a jejích institucí, jakož i hospodářští činitelé, kteří napomáhali nacistickému vedení války.

Činnost mimořádných soudů a Národního soudu bezprostředně souvisela s problematikou tzv. kolaborace. Před soud měli být postaveni všichni ti, kteří slovem, písmem a jinak podporovali politiku nacistického Německa, spolupráci s Velkoněmeckou říší. Národní soud vycházel při posuzování činnosti nejenom z retribučního dekretu, ale řídil se taktéž mezinárodním právem.

Použitá literatura:

Pasák, T. : Český fašismus a kolaborace. Praha, Práh 1999, 486 s.

Pasák, T. : Pod ochranou říše. Praha, Práh 1998, 296 s.