Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy




























Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

Egypt

Egypt

seminární práce

ÚVOD

Starověký Egypt je jednou z nejstarších civilizací. Na západě byla oblast oddělena od ostatního světa Libyjskou pouští, na východě pouští Arabskou, na severu Středozemním mořem. Tato kdysi nepřekonatelná překážka bránila spojení Egypta s okolním světem. Egypt byl odsouzen jít svou vlastní cestou a žít do jisté míry v izolaci.

Měl ovšem všechny předpoklady, vytvořit vlastními silami vysokou kulturu. Řecký historik Hérodotos navštívil v polovině 5. Století př. n. l. Egypt a vyjádřil podiv nad tamějšími zvyklostmi. „Ženy u nich chodí na trh a obchodují a muži zůstávají doma a tkají, muži nosí břemena na hlavách, ženy na ramenou, ženy močí v stoje a muži v sedě, na záchod chodí do domu, ale jedí na ulicích, synové nejsou povinni živit své rodiče, kdežto dcery tuto povinnost mají, i když nechtějí. Egyptťané žijí se svými zvířaty pohromadě a živit se ječmenem a pšenicí je pro ně potupa, těsto hnětou nohama a hlínu rukama. Každý muž měl dvojí oděv, každá žena však jen jeden, ...



Pro všechny starobylé národy byl Egypt vždy zahalen tajemstvím. Země zůstala v podstatě záhadnou až do Champollionových objevů a prvních překladů egyptských textů, tedy i rozluštění hieroglyfů. Dodnes jsou tajemstvím zahaleny všechny pyramidy, sfingy, obelisky, božstva se zvířecími hlavami, ... 32516hzm93tgq6x

I. ČASOVÉ VYMEZENí DĚJIN EGYPTA

  1. doba předdynastická (3200 - 3000 př. n. l.)

  2. doba raně dynastická (2955 - 2635 př. n. l.) 1. a 2. Dynastie

  3. stará říše (2635 - 2155 př. n. l. ) 3. - 6. Dynastie zg516h2393tggq

  4. první mezidobí - období nepokojů (2155 - 1991 př. n. l.) 7. - 11. Dynastie

  5. střední říše (1991 - 1650 př. n. l.) 12. - 14. Dynastie

  6. druhé mezidobí - invaze Hiksósů (1650 - 1541 př. n. l.) 15. - 17. Dynastie

  7. nová říše (1541 - 1080 př. n. l.) 18. - 20. Dynastie

  8. třetí mezidobí - vláda Libyjců (1080 - 712 př. n. l. ) 21. - 24. Dynastie

  9. pozdní doba (712 - 525 př. n. l.) 25. , 26. Dynastie (525 - 332 př. n. l.) 27. - 31. Dynastie - perská invaze

  10. ptolemajské období (332 - 30 př. n. l.) - dobytí Egypta Alexandrem Velikým

  11. období římské (do 395 n. l.), období byzantské (do 640 n. l.)

II. SBĚRATELÉ, BADATELÉ, DOBRODRUZI

Na počátku archeologických objevů v Egyptě stál Napoleon I., tehdy ještě generál Bonaparte, který byl vyslán do Egypta, aby ho dobyl. Mimo vojáků, s ním cestovali i tzv. „učení civilisté“, tedy historici, geografové, orientalisté, kresliči, apod., kteří se měli zabývat sbíráním materiálu pro vědecké účely. 1. 7. 1798 připlul Bonaparte do Alexandrie a jediným útokem ji dobyl. Dále se vypravil přes poušť ke Káhiře, kde 21.7. došlo k „bitvě u pyramid. Bonaparte zvítězil (Bonaparte proti egyptskému místokráli Muradovi bej).

Napoleon se snažil dobýt i Indii, ale jeho plány mu zhatil anglický admirál Nelson, který do té doby honil francouzskou flotilu po Středozemním moři. V bitvě u Abúkíru zničil Napoleonovo vojsko a ten v přestrojení opustil Káhiru a uprchl z Egypta (1799). Vítězní Angličané dovolili zbytkům francouzské armády evakuovat. Napoleon tedy prohrál, ale zvítězili právě ti „civilisté“, kteří objevili Egypt pro vědu. Tito první badatelé si stanovili za cíl zdokumentovat Egypt. To znamenalo změřit a obkreslit všechny egyptské stavební památky, kterých bylo velké množství. Svým množstvím udivovaly zejména nápisy, které pokrývaly stěny chrámů a podstavce soch, sloupy, obelisky, malé sošky apod.

Z kresličů vešel do dějin egyptologie aristokrat Dominique Vivant Denon (1747 - 1825). Zabýval se nejprve studiem antických soch, napsal několik erotických povídek, maloval, (zejména pornografické obrázky) a plátnem „Klanění pastýřů Spasiteli“ se dostal do Akademie. Zúčastnil se Bonapartovi egyptské expedice jako kreslič a znalec umění. Egyptem se „prokreslil“ až k Asuánu (Horní Egypt). Nelze říci, že byl umělcem první třídy, ale držel se reality a měl smysl pro detail. První zdokumentoval asi stovkou kreseb zříceniny Vésetu (jeho kresba kaple Amenhotepa III. v Elefantíně je jediné, co po ní zbylo). Také sbíral všechny egyptské památky, aby jimi obohatil Louvre.

Egyptské bádání bylo ve svých počátcích sběratelstvím, často až rabováním. Mezi „sběratele“ egyptských památek patřil Ital Giovanni Battist Belzoni. Po cestách po Evropě přijel do Egypta. V té době projevilo Britské muzeum v Londýně zájem o sochu faraóna Ramessa II. Belzoni přijel do Théb (Vésetu), kde byla uložena a s pomocí desítek Arabů sochu přenesli na vor a po Nilu jí dopravili do Alexandrie a potom do Londýna. Belzoni se tak stal spolupracovníkem a dvorním dodavatelem Britského muzea. Z své nálezy dostával tučné odměny a bez ohledu na nebezpečí sestupoval do hrobek a hledal v jejich komorách poklady (např. ulomil hlavu sochy Ramesse II. v karnackém chrámu). Belzoni odvážel z Egypta vše, co šlo a mělo nějakou cenu. Zásluhou sběratelů narůstaly sbírky staroegyptských památek ve všech muzeích světa, ale jejich materiál většinou zůstal neroztříděn. O první systematické uspořádání se pokusil Richard Lepsius, který je pokládán za zakladatele egyptologie. Byl první, kdo objevil vývoj pyramidy. Dalším vědcem je Augustte Mariete, který objevil sfingu u sakkárského pyramidového pole. Objevil také nové ilustrace k egyptským dějinám, odkrytím hrobky královského hodnostáře Cuje (Ti ), která byla nejzachovalejší. Dosáhl toho, že egyptský místokrál Saíd vydal zákaz svévolných vykopávek a vývozu starožitností.

Zásluhou Bonaparteho byli Francouzi první, kteří se seznámili s památkami Egypta. Jedno je jisté, staří Egypťané byli lid velmi sdílný. Popsali každý volný kousek chrámových zdí, psali na stěny hrobek, na sloupy i pomníky. V muzeích bylo možno spatřit nespočet těchto nápisů, ale nikdo je nedovedl rozluštit.

III. ROZLUŠTĚNí HIEROGLYFŮ

Rosettská deska

Důležitý objev učinil 2.8. 1799 neznámý francouzský voják, který při opevňovacích pracích v pevnosti Rašíd u osady Rosetta v nilské Deltě narazil na čedičovou desku s trojím nápisem. Deska byla z části poškozena v horní části byla popsána hieroglyfy (14 řádků). V prostřední části byla popsána démotickým písmem (32 řádků), tedy písmem, jímž se psalo v pozdním období egyptských dějin. Třetí část měla 55 řádků psaných řeckým písmem. Z řeckého textu vyplynulo, že nápis pochází z roku 179 př. n. l. a obsahuje poděkování mennoferských kněží faraónovi Ptolemaiovi V. za prokázaná dobrodiní. Uvádí se tam, že nápis má být vytesán do tvrdého kamene písmem posvátným a lidovým (tedy v dvojí egyptské verzi) a řeckým. Šlo tedy o trojí shodný nápis. Byla zde tedy možnost rozluštění hieroglyfů, ale egyptština byla mrtvá řeč a rovněž hieroglyfy byly velká neznámá.

Egypťané užívali trojího rozdílného písma. Pro slavnostní nápisy tesané do kamene, ale také malované na zdi hrobek se užívalo hieroglyfů, které byli původně obrázkovým písmem. Vše se však nedalo nakreslit nebo naznačit symbolem, např. jména. Při psaní na střepy nebo na papyrus se původní pečlivě nakreslené obrázky zjednodušovaly a spíše jen naznačovaly. Tak vzniklo písmo zvané kněžské, neboli hieratické. A to se v pozdním období zjednodušilo ještě více písmo lidové neboli démotické. Řečtina s egyptštinou neměla nic společného, ale byla zde naděje, že pomocí řeckého překladu textu, se podaří, egyptské písmo a jazyk rozluštit. Mnohé pokusy skončily nezdarem a ukázaly dosti jasně, že úspěchu může dosáhnout jen člověk mimořádných schopností.

Jean - Francois Champollion (1790 - 1832)

Champolion se v pěti letech naučil sám číst, jako sedmiletý poprvé slyšel o Egyptu, protože jeho bratr se hlásil do Napoleónovi expedice. Dále uměl v devíti letech latinsky a řecky a v jedenácti začal číst Starý zákon hebrejsky. Jako třináctiletý začal studovat arabštinu, syrštinu, kaldejštinu a koptštinu. Později studoval ještě perštinu a sanskrt a pro rozptýlení přibral čínštinu. Tímto způsobem sledoval svůj hlavní cíl: rozluštit egyptské hieroglyfy. Champollion vypracoval, jako svou závěrečnou práci na universitě, pojednání o Egyptě(Égypte sous les Pharaons) a uchvátil všechny profesory tak, že jej rovnou jmenovali profesorem grenobelské akademie (v 17 letech).

Předpokládal, že kopština je pozdější odnoží egyptštiny a že tedy bude dobrým odrazovým můstkem pro studium starších dob egyptštiny. Začal se zajímat o Rosettskou desku. Roku 1822 uveřejnil pojednání, které se stalo základem pro rozluštění hieroglyfů. Champollion mohl uvést zprávu o svém postupu při luštění a zdůvodnit jeho správnost.

Srovnání znaků na nějakém papyru a na Rosettské desce ho přesvědčilo, že obsahují jméno „Ptolemaios“ a „Kleopatra“. Srovnáním obou jmen poznal znaky pro P, O. L, které jsou v obou jménech shodné. Dále zjistil, že znak rohaté zmije odpovídá koptskému znaku pro „f“. V jiných materiálech zjistil hieroglyfický znak ¤. Napadlo ho, že to může být zobrazení slunce akoptsky se slunce řekne „ré“. Tyto poznatky byly pro Champolliona mnoholetou úmornou prací, ale jakmile našel správné postupy k řešení problému, objevoval stále větší podrobnosti. Zjistil, že Egypťané měli vedle znaků vystihujících celý pojem, také fonetickou „abecedu“ o dvaceti čtyřech znacích. Každé egyptské slovo se píše průměrně 3 písmeny, to znamená, že každý znak nemusí vyjadřovat jediný pojem. Jména králů psali do oválných rámečků, čili kartuší, jež byly symbolem nekonečnosti a věčnosti.

Champollion byl prvním člověkem od konce starověku, který přišel do Egypta se znalostí jazyka starých Egypťanů. Poprvé ho dovedl přečíst a přeložit a vysvětlit. Do Egypta poprvé přijel v roce 1828 v čele vědecké výpravy. Na první pohled dovedl každou stavební památku zařadit do správné doby a nebylo nápisu, který by nepřečetl. Jeho výprava byla triumfální. Objevil 2 chrámy v Mitrahíně a město mrtvých. Navštívil Sákkaru, Denderu, Karnak, Luksor a všude luštil hieroglyfy a časově zařazoval památky. V Egyptě strávil jeden a půl roku a ze mřel tři roky po návratu v roce 1832.

IV. NáBOŽENSTVí

Každý kraj Egypta měl své bohy, i každé město a každý svatyně. Mnozí bohové svůj vliv postupně rozšířili, jiní splynuli s dalšími.

Každý Egypťan byl celý život závislý na svých bozích. Plnil určité povinnosti vůči nim, aby mohl uplatňovat nároky na jejich pomoc a ochranu. Různými magickými praktikami se snažil je ovládat a podřizovat své vůli. Zachovali se i písemné doklady, jimiž člověk boha zapřísahal a dokonce mu vyhrožoval. Nátlak na boha mohl v určitých případech vyústit až v zabití jeho posvátného zvířete.

Je jasné, že spíše převažovala bázeň před božstvem. Všeobecně se o božstvu věřilo, že je dobré jim proto důvěřovat i v tísni.

Podle historika Héroda, který viděl egyptské náboženství v praxi, byli prý Egypťané nejzbožnějšími ze všech lidí. Našel u nich největší množství bohů, nejvýstavnější chrámy, nejokázalejší obřady, úzkostlivé dodržování náboženských předpisů. Zarazilo ho, že všichni Egypťané neuctívali stejné bohy. Určité, nezanedbatelné postavení zde měl i kult zvířat.

Někteří Egypťané považovali za posvátné krokodýly (např. obyvatelé okolí Théb). Chovali jednoho vybraného krokodýla, kterého si ochočili, do uší mu vkládali náušnice ze skla a zlata, na přední nohy mu dávali náramky, předkládali mu zvláštní pokrmy a obětní zvířata. Po smrti ho balzámovali a pohřbili do posvátné rakve. V okolí Théb byli také posvátní hadi, kteří prý byli malého vzrůstu a na hlavě měli dva rohy a když pošli, pohřbívali je v chrámu. Ve městě Paprémis byli posvátní hroši a vydry. Věřili, že z ryb je posvátný úhoř, který je zasvěcen Nilu, tak jako z ptáků husa. Pošlé kočky také balzámovali a pohřbívali. Dále pohřbívali feny, lasičky, rejsky, jestřáby a ibisi, lvy, lvice, berani, kozli, krávy, býky. Kult býků byl jedním z nejhonosnějších a nejobřadnějších kultů. Mennoferský býk Hapi (Apis) byl uctíván jako „ služebník boha Ptaha“ a symbol plodnosti. Se kněží vypravili hledat jeho nástupce. Za znovuzrozeného Hapiho mohli uznat takového býka, který měl na čele bílou srst v podobě trojúhelníku, na jazyku výpustek v podobě skaraba, apod.

Kult zvířat v Egyptě byl součástí všeobecného kultu přírody. Stejné pocty prokazovali stromům a rostlinám (největší úctu měli sykomory a lotosy a v některých městech měli i své posvátné háje). Úctu prokazovali i vodě, hlavně dešti, který uctívali jako „slzy z očí boha Hóra“ nebo „pláč bohyně Ésety“ . Božskou úctu vzdávali i celému Nilu, řece, jež stvořila všechno. Za boha považovali půdu a její plodivou sílu „otce Géba“, kameny, z kterých se snad vyvinuly obelisky.

Kult přírody se projevil v dekoraci chrámů, sloupům dávali tvar palem, papyrusových stébel. Dolní části stěn zdobili rostlinnými vzory, apod.

Na božské bytosti povyšovali i nebeská tělesa, hlavně slunce, jehož kult ne nejstarší a nejrozšířenější nejen v Egyptě. Ve slunci lidé viděli záhadný a hrozný živel ohně, zdroj světla a tepla nezbytný pro život.

Hlavní božstvo

Bozi mívali často rozdílná jména. Bůh slunce se při východu jmenoval Cheprér, v poledně Ré a při západu Atum.

Kolik bohů Egypťané vytvořili, je těžké říci. Král Ramesse II. podepsal mírovou smlouvu s chetitským králem chatušilem, přísahou na „tisíc bohů egyptských“. Kněží vytvořili tzv. komplexní skupiny bohů: „božská devatera“, „osmera“, ... Nejznámější „devatero“ se zrodilo v Onu (Jonévu). V čele stál bůh slunce a stvořitel všeho ATUM, následovaly jeho děti ŠOV (bůh světla a vzduchu) a TEFNUT (bohyně vláhy a vlhkosti), dále jeho vnoučata GÉB (bůh země) a NÚT (bohyně oblohy), po nich dva páry pravnoučat - USíRE a ÉSET - syn HÓR, SUTECH a NEBTHET. Všechny tyto sourozenecké dvojice byli součastně manžely, měli také své potomky.

Většina chrámů uctívala pouze božskou trojici. Bohové měst. Krajů si zásadně byli rovni. Bůh hlavního města však zpravidla míval větší chrám a tak se postupně vyvinul v hlavního boha kraje, města.

Ve Staré říši, když mennoferský trůn obsadili vládcové z Onu, podporovali kult tamějšího boha slunce Réa. Ten se stal nejvyšším bohem celé země. Za vládců 10. Dynastie měl výhradní postavení kult boha Herišefa. V Nové říši, kdy středisko Egypta bylo ve Vésetu,

zaujal místo nejvyššího boha Amón, apod.

Egyptští bohové byli ctěni ve vybraných rostlinných, zvířatech a úkazech a také tak byli zobrazováni. Lidskou podobu získali později, a to většinou jen napůl. Jejich sochy jsou výplodem fantazie - člověk má místo hlavy brouka, beraní rohy, často nemožný postoj, tělo s ptačí nebo lví hlavou, ...

Boha slunce Ré zobrazovali v podobě rudého kotouče s ptačími křídli nebo v podobě sokola, skaraba (slunce je koule, tak jako skarab si před sebou valí svou kuličku, skarab tedy může pohnout i nebesy).

Bohy byli také králové, a to jak za svého života, tak i po smrti. Zbožnění panovníků mělo i politické důvody - upevnění a zvýšení autority krále, ... Zbožnění krále bylo náboženským posvěcením jeho despotické moci a tím i politického bezpráví poddaných, dále povýšením egyptského státu na dílo boží, vzor dokonalosti pro všechny časy.

V. PANOVNíCI

Titul „faraón“ nebyl egyptským titulem. Toto slovo znějící v řečtině faraó, hebrejštině par`oh, egyptě pet - oa, znamenalo „veliký dům“ tj. královský palác, přeneseně „právě vládnoucí panovník“.

Život v Egyptě byl určován představou krále jako božstva, jemuž podléhal celý svět. Věřilo se, že faraón rozhoduje o všem, a proto bylo nezbytné udržovat ho při stálé síle. Kdyby onemocněl, Nil by přestal zavlažovat zemi svými záplavami, slunce by zhaslo, pole by nebyla úrodná, apod. Lidé by zahynuli a dynastie by zašly. Král měl být tedy i zárukou plodnosti země, a proto měl i početný harém. V něm žily dcery a sestry podrobených panovníků, ale jen jedna měla v harému nárok na titul „hlavní královna choť“. Jiní panovníci se ženili se svými sestrami. Je nutno připomenout, že označení sestra mohlo v egyptštině manželku.

Čím blíže někdo stál králi, tím mocněji v něm působila králova síla. Je tedy bez podivu, že v okruhu jeho dvořanů stál výše královský kadeřník, než správce pokladny, protože první pečoval přímo o královu hlavu a druhý jen o majetek.

VI. POSMRTNÝ ŽIVOT

Staří Egypťané věřili, že smrt neznamená konec lidské bytosti, ale jen přechod do jiného světa. Zdrojem této víry byla touha po životě a strach před smrtí. Posmrtný život si představovali jako pokračování života pozemského. Všechno si v něm ale přirozeně zvětšili. Pole byla více úrodná, byla tam hojnost jídla a pití, každý měl svého služebníka. Neexistovali v něm vojáci a byl v něm věčný mír. Celý tento svět byl umístěn pod naší zemí, tedy v podsvětí. Z poznatku, že člověk má fyzické a intelektuální schopnosti, si vykonstruovali, že jeho bytost se skládá ze dvou podstat: materiální a nemateriální.

Materiální podstatou bylo tělo a nemateriální podstatou byla „duše“ (ba, ach, ka). Smrtí, dle nich, zanikla pouze materiální podstata. Duše a jméno nezanikli. Duše člověka mohla tedy žít věčně, pokud pro to byly vytvořeny určité podmínky.

Ba, ach a ka jsou složité pojmy.

BA znamenal tzv. „čistý vzduch“, byl součástí nemateriální podstaty, která mohla kdykoliv opustit mrtvé tělo i hrob a kdekoli se volně pohybovat.

ACH ztělesňoval duchovní síly člověka. Byl pevně vázán na jeho tělo.

KA, tzv. „duchovní dvojník, ochranný génius, strážný duch, osobnost“. Nejvšeobecněji se dal chápat jako „ochranný duch člověka. Provázel ho celý život a po smrti žil dále a vyžadoval oběti potravin a nápojů, jinak by zahynul.

Egypťané někdy tyto pojmy slučovali, zejména KA a BA. Pojem KA užívali i v přeneseném slova smyslu. „Kaův dům“ byl názvem hrobky, „Kaův služebník“ byl kněz a „odebrat se ke svému Kaovi“, znamenalo zemřít.

Měl-li člověk existovat po smrti musela se zachovat jeho materiální podstata. Z této víry se vyvinula zvláštní péče o zemřelého, jež se projevila ve dvou hlavních formách.

  • mumifikování mrtvol (mělo zabránit přirozenému rozpadu)

  • pohřbívání mrtvých v bezpečných hrobkách (mělo je chránit před nepřáteli).

Zdůvodnění těchto představ byl mýtus o Usírovi a Ésetě. Vyskytují se v něj situace jako v dobrodružných filmech a pornografických románech. Sprostá slova, vraždy, podvody, usekávání rukou, hlav, vyškrabávání očí patřilo do rámce normálních společenských styků mezi bohy. Objevovalo se zde i znásilnění, jelikož bůh, který jiného boha takto zneuctil dokázal svou převahu a tudíž pravdu. Např. jedno Sutechovo znásilnění boha Hóra proběhlo za takových okolností, že i jinak otrlí bohové se pozvraceli hnusem.



Usíre byl členem „velkého devatera“ onských bohů, synem boha Géba a bohyně Núty. Stal se prvním vládcem Egypťanů a změnil je v civilizované lidi. Jeho moc mu záviděl jeho bratr bůh Sutech a rozhodl se ho zavraždit . Vystrojil hostinu a vyzval Usíra , aby si lehl do velké truhlice, zda jí svým tělem vyplní. Truhlici zatloukl hřebíky a hodil do Nilu. Éset se o tom dozvěděla a po dlouhém hledání Usírovu mrtvolu našla a pomocí kouzel ji na chvíli oživila, aby ji mohl oplodnit. Potom porodila boha Hóra, který se stal Usírovým dědicem. Sutech se rozzuřil a nechal Usírovu mrtvolu rozsekat na 16 dílů, které rozházel po celé Evropě. Potom se pustil s Hórem do boje, v němž Hór nakonec zvítězil. Éset zatím kousek po kousku spojila opět tělo Usíra a bůh Anúpev, strážce mrtvých a pohřebišť, jeho tělo nabalzamoval. Éset mu potom vrátila život. Po tomto obřadu Usíre dosáhl věčného života a stal se králem mrtvých. „Jak vskutku Usíre žije, tak žiješ i ty“, čteme na stovkách nápisů z egyptských hrobech. Egypťané viděli v tomto mýtu pravzor mumifikace svých těl a záruku života bez konce.

Mumifikace

Umění balzamovat ovládal a provozoval zvláštní druh lidí. Když jim pozůstalí přinesli mrtvého mohli si vybrat ze tří tříd mumifikace (dle ceny).

Mumifikace I. třídy

Balzamovači nejprve vytáhli křivým železem mozek skrz nosní dírky. Pak nařízli ostrým etiopským kamenem slabiny a vybrali celou břišní dutinu, vyčistili ji, vypláchli palmovým vínem. Břicho naplnili kořením a zašili. Mrtvého naložili do sodného louhu a nechali ho tam 70 dní. Potom ho umyli a celé tělo zabalili do nařezaných pruhů plátna a natřeli klovatinou.

Potom převzali mrtvolu příbuzní a dali jí udělat dřevěnou podobu člověka do které mrtvého zavřeli a uložili v pohřební komoře nastojato opřeného o zeď. To byl nejdražší způsob balzamování.

Mumifikace II. třídy

Balzamovači vstřikovali cedrový olej mrtvému do břišní dutiny, aniž ho nařízli, a vyprázdnili mu břicho. Olej vstřikovali konečníkem, přičemž zamezili, aby vytekl zpátky. Mrtvého naložili do louhu, potom vypustili z břicha cedrový olej, kterým jej předtím naplnili. Sodný louh rozpouštěl maso takže z mrtvoly zbyla jenom kost a kůže.

Mumifikace III. třídy

Pro méně majetné. Balzamovači nejprve vypláchli břišní dutinu ředkvovým olejem, naložili mrtvolu na 60 dní a potom jí odevzdali příbuzným.

Navíc mrtvolám krátce ostříhali vlasy a oholili jim ohanbí (ponechávali ho pouze dámám). Oči zašívali, ale aby mrtvý viděl, dostal do důlků jako náhražky polodrahokamy. Aby tělo nesplasklo, vycpali jej pískem, pilinami, plátnem, které bylo napuštěno pryskyřicí. Vyjmuté vnitřnosti konzervovali odděleně a ukládali do tzv. kanopských nádob. Byli čtyři zvlášť pro játra, plíce, žaludek a střeva. Každá z nich měla uzávěr v podobě jednoho ze čtyř synů boha Hóra (Imset - lidská hlava, Hopej - hlava paviána, Chebefsenúf - sokolí hlava, Duamútef - psí hlava).

Srdce ponechávali mrtvému na místě, protože bylo řídícím orgánem tělesné i duševní činnosti člověka a mrtví by se tudíž by se bez něho nemohl v Usírově říši obejít. 70 dní

muselo uběhnout od smrti do pohřbu, protože dle egyptských pramenů to byla doba, kterou každý mrtvý potřeboval ke svému vzkříšení k novému životu.

Mumifikace byla též náboženským obřadem. Kromě balzamovačů se jí zúčastňovali i specializovaní kněží. Tzv. písaři bohů, dozorci nad uměním a hlavně kněží - předčitatelé, kteří nad mrtvým recitovali verše z posvátných knih.

Zvláštní péče se věnovala zabalováním mrtvoly. Obinadla, několik set metrů dlouhá, se v jednotlivých vrstvách prokládala amulety. Na srdce se ukládal kamenný skarab, na prsty se navlékaly trubičky, prsa se přikrývala ochrannou destičkou a tvář plastickou maskou, která měla základní rysy zemřelého. Mezi amulety patřil i „sloup stálosti“ - džed a symbol života - anch.

Nyní mohl být mrtvý uložen do rakve, přesněji do první rakve, která měla tvar mumie. Potom následovaly tři někdy i čtyři další rakve a všechny byly uloženy do sarkofágů, který se nacházel v hrobce.

Stejně byla balzamována i posvátná zvířata a někdy i „nic“ (byl to symbol člověka padlého ve válce, utopeného nebo falešná mumie nastražená na vykradače hrobek).

Po sedmdesáti dnech byl mrtvý vzkříšen a mohl se odebrat do říše věčnosti. Cesta byla těžká, plná nástrah a všude číhalo nebezpečí druhé smrti. Zachovaly se Texty pyramid (Stará říše) Texty rakví (Střední říše), popisy cest ke hvězdám, do podsvětí a mapa onoho světa. Z nové říše se zachovaly Kniha mrtvých, Knihy o branách, jimiž musel mrtvý projít a Knihy o podzemních jeskyní a kniha o tom co, je na onom světě.

Tato díla obsahovala seznam nebezpečí, návody a rady, jak by ho mohl překonat. Byly v nich hymny, které měl zpívat před bohy, tituly všech bohů, aby je špatně neoslovil, návody, jak zabít podsvětního krokodýla a hada, soupisy jmen strážců všech bran, magické formule, jimiž mohl mrtvý zneškodnit své přátele a dokonce proměnit sám sebe v cokoliv si přeje,...

Když mrtvý tuto cestu absolvoval, dostal se do síně Obou pravd, jež byla místem posledního soudu. Na trůně seděl bůh Usíre, vedle něho stáli bohyně Éset a Nebthet a před nimi tribunál 42 bohů. V případě významných osobností zaujal místo nejvyššího soudce bůh Ré. Tato komise měla k dispozici detektor v podobě vah, na kterých se vážilo srdce zemřelého. U vah stál bůh práva a písařstva Thovt s ibisí hlavou a obluda s tělem hyeny a hrocha, lví hřívou a krokodýlí hlavou, jménem „Velká požíračka“. Mrtvého do síně přivedl bůh mrtvých Anúpev, který měl šakalí hlavu. Správný rozsudek zabezpečovaly váhy, jejichž misky se při lživé odpovědi vychýlily tak, že srdce („svědomí“) zemřelého se ukázalo lehčím než pravda. Každý z bohů dal jednu otázku, na kterou znal mrtvý, díky kněžím, odpověď. Rozsudek vynesl Usíre. Jestliže byl kladný, mohl mrtvý vstoupit do jeho říše. V záporném případě skončil v útrobách „Velké požíračky“ a byl s ním konec.

Staří Egypťané se tedy vždy pro jistotu postarali o svou posmrtnou existenci.

VII. PYRAMIDY

Mastaby

Když si první výzkumníci Egypta ověřili, že pyramidy jsou královské hrobky, začali pátrat, jak byli králové pohřbíváni předtím.

Vytušili, že stupňovitá pyramida je „předstupněm“ pravé pyramidy. Byly objeveny souvislosti mezi pyramidami a hrobkami hodnostářů, které tamější Arabové nazývali MASTABY, tj. masivní hliněné „lavice“ se šikmými stěnami před rolnické domy, které je svým tvarem připomínaly. Říkalo se, že v těchto mastabách byli také pohřbíváni králové. Z těchto nástaveb, jež se terasovitě zmenšovaly, vznikla „stupňovitá mastaba“, za kterou byla považována Džóserova pyramida u Sákkary.

Skutečný důkaz, že pyramidy měly své předchůdce v mastabách, podala věda až v našem století. Britský archeolog W. B. Emery provedl rozsáhlý výzkum sákkarského pohřebiště a objevil řadu mastab. Jedna z největších tvořila jehlan vysoký asi 5 metrů. Svou koncepcí se podobala Džóserově pyramidě a výzkum potvrdil, že nešlo o mastabu hodnostáře, ale krále Andžjeba, který byl králem Horního a Dolního Egypta pod jménem Merjebten, šestého panovníka první dynastie. V Ebózevu, pohřebišti města Cinebu, byly objeveny hrobky králů 1. , 2. Dynastie (Ahy, Džera, Vedžóa, Kaa,...). Hrobky těchto králů byly objeveny a identifikovány i u Sákkary. Egyptologové se domnívají, že tyto stavby byly jedním z výrazů známé „podvojnosti“ Egypta. Nebo si myslí, že Egypťané měli touhu být pohřbeni v blízkosti Usírova hrobu, který byl v Ebózevu. Pokud tam nemohli mít skutečnou hrobku, dali si postavit alespoň symbolickou hrobku, tzv. kenotaf nebo náhrobní desku se jménem (stélu). Hrobky prostých Egypťanů byly dvojího druhu. Dolnoegyptští rolníci pohřbívali mrtvé ve svých obydlích, později jim budovali na okraji vesnic tzv.“domy mrtvých“. V Horním Egyptě se ujaly tzv. „pohřby na pochodu“. Mrtvé ukládali do jam přikrytých pískem, které obkládali kameny, později na ně stavěli mohyly z cihel.

Nejstarší mastaby se stavěly z cihel se zešikmenými zdmi. Později se budovaly v podobě obydlí a od 4. Dynastie převážně z kamene. Postupně se zvětšovaly až v „paláce mrtvých“. Základní koncepce mastab byla stejná. Mastaby měly tři části.

  • místnost k uložení mrtvoly = pohřební komora

  • místnost k uložení potřeb pro posmrtný život = sklad pohřební výbavy

  • místnost pro zádušní kult = kaple

Dále měly šachtu k dopravě mrtvoly, uzavírající a bezpečnostní zařízení, uměleckou výzdobu,...

Pohřební komora byla v podzemí, vytesána ve skále nebo byla vyhloubena v písku a měla stěny obloženy cihlami a strop zajištěn trámy. Před ní byla předsíň, ke které vedla šachta pro spuštění rakve. V pohřební komoře byl umístěn sarkofág pro rakev. Byl z kamene, vytesán z jediného bloku. Rakev měla tvar lidského těla a byla ze dřeva, vyzdobena malbami a nápisy. Někdy byla pokryta fólií ze zlata. Po pohřebním obřadu byla šachta zasypána pískem a kamením.

Skladiště - Ke skladištním komorám vedlo schodiště. Byly zde nádoby s jídlem a nápoje, oděvy, šperky, amulety, pro pány zbraně, pro dámy toaletní potřeby. Do dalších komor se ukládala další výbava.

Kaple byla původně samostatnou stavbou. Časem se však s nimi spojila. Nebyla ale nikdy v podzemí a nebyla uzavřená, byla přístupná kněžím a pozůstalým. Kaple měla 2 podstatné náležitosti. STÉLU (symbolické dveře), kterou duch mrtvého vcházel dovnitř. SERDAB („sklep“). Serdab byla úzká, ze všech stran zazděná místnost, která skrývala sochu mrtvého. Směrem do kaple měla maličké otvory. Podle víry vstupoval do této sochy duch mrtvého a otvory přihlížel k obětem, poslouchal modlitby, apod.

Stupňovité pyramidy

Na vývoj od mastaby k pyramidě měla vliv bezpečnost odpočinku panovníka, hlediska náboženská i ekonomická a politická. Vliv zde měly i momenty zcela subjektivní - touha po manifestaci moci a bohatství a snaha o reprezentaci.

První pyramida se začala stavět jako tradiční mastaba, teprve během její stavby, v důsledku několika změn, z ní vyšla stupňovitá pyramida. Lišila se od začátku tím, že byla postavená z kamene. Tuto pyramidu si dal postavit kolem roku 2700 př. n. l. první král třetí dynastie Džóser a jejím architektem byl Džóserův nejvyšší hodnostář Imhotep.

V první fázi byla postavena jako normální mastaba se čtvercovým půdorysem. Nelze vyloučit, že šlo o mastabu jeho předchůdce, kterou si po svém nástupu na trůn Džóser přivlastnil. Ve druhé fázi byla zvětšena a ve třetí fázi prodloužena, a tak získala obdélníkový půdorys. Ve čtvrté fázi začala vyrůstat ve stupňovitou mastabu. V páté fázi byla tato pyramida zvýšena o dva stupně. Potom došlo k obložení stěn kvádry z tureckého vápence na S,V,J straně. Konečné rozměry dosáhly 125x 115x 61 metrů.

S tradiční mastabou měla společného to, že byla rodinnou hrobkou. V pozdějších pravých pyramidách býval vždy pohřben jedině král. V Džóserově byly pohřbeny i jeho manželky a děti (celkem 11 pohřebních komor). Králova pohřební komora nebyla ve vlastní pyramidě, ale pod ní v hloubce 27,5 metru a měla poměrně malé rozměry (3x 1x 1,7 metru). Archeologové našli v páté pohřební komoře příslušníků královy rodiny alabastrové sarkofágy. V jednom z nich pozlacenou rakev s pozůstatky mumie asi osmiletého dítěte. Pozoruhodným objevem byl nález mumifikované lidské končetiny v královské hrobce. Nevyloučili možnost, že patřila právě Džóserovy. Zachoval se i téměř neporušený serdab s originálem Džóserovy sochy.

Džóserovu pyramidu chránila ohradní zeď z kamene vysoká asi 10 metrů. Skrývala pod pohledem zvenčí veškerý prostor kolem pyramidy, který tvořily určité budovy. Především to byl zádušní chrám a 2 symbolické paláce Horního a Dolního Egypta, symbol trůnu obou zemí na vysokých podstavcích, oltáře a sloupové síně a obdélníkový dvůr s kaplemi pro

svátek zvaný „sed“, který se slavil k třicátému výročí královy vlády (panovník prý musel v tento den dokázat svou sílu, aby mohl dál vládnout, pokud svou sílu nedokázal, byl usmrcen a nahrazen jiným).

Stavba pyramid byla úkolem celých „armád“ dělníků a lamačů kamene, přes dopravce kvádrů, kameníky, ukládače, nosiče až po předáky stavby, tj. vlastních stavitelů pyramid. Inventář nástrojů těchto dělníků byl velmi prostý. Tvořily jej dláta, kladiva, krumpáče, palice (koule), tyče, klíny a pily na kámen. Tyto nástroje byly vyrobeny hlavně z mědi, žuly a doleritu.

V okolních lomech se dodnes zachovaly stopy po práci tehdejších dělníků. Dobýváním kamene začínali na povrchu lomu a pokračovali po vrstvách do hloubky. Po vyznačených čárách vytesali záseky, které postupně prohlubovali. Když vzniklý kvádr držel na skále jen úzkým pruhem, srazili jej mocnými údery palice nebo měděnými kladivy. Z lomu se kvádry dodávaly v určitých rozměrech k dalšímu opracování. Kameníci uhladili kladivy a dláty plochy, aby na sebe těsně přiléhaly, potom je očíslovaly. Kontrolu hladkosti prováděli pomocí obarvených desek, které přetahovali přes jednotlivé kvádry. Výčnělky, na kterých barva zanechala stopy, odstranili.

Doprava kvádrů na staveniště se prováděla po předem upravených cestách. Používaly se podkladní válce, dřevěné sáně a kvádry se upevňovaly lany. Znali už kola a vozy, ale k přepravě nákladů byly příliš křehké.

Přes Nil se kvádry dopravovaly na vorech a člunech v době záplav, kdy voda zasahovala až ke staveništi, aby se doprava po souši zkrátila na minimum. Například obelisk královny Hatšepovnéty, který měřil 30 metrů a vážil 300 tun. K jeho vytesání bylo třeba 7 měsíců a ze souše na loď ho přepravovalo 6000 mužů.

Na vyšší stupně pyramid se kvádry vznášely po rampě zpevněné tekutou maltou.

Pyramida se prý stavěla sezónně, ale provoz v lomech byl celoroční. Organizace stavby měla vojenský charakter. Dělníci byli rozděleni na jednotky s příslušnými veliteli, hlavní útvar představovali architekti a dozorci. Ideový dohled opatřili kněží.

Výstavba pyramidy byla spojena s mnoha obřady. Pro určení staveniště, pro schválení jeho úpravy, ... Zahájení stavby se zúčastnil sám král v doprovodu kněží převlečených za bohy. Král zatloukl kolíky, provedl výkop země, posypal ji pískem, utvořil cihlu a uložil ji jako základní kámen.

Můžeme předpokládat, že dělníky tvořili otroci z ciziny, kteří byli vlastnictvím krále. Král mohl také uložit pracovní povinnost kterémukoli svému poddanému, i když šlo o svobodného člověka. Tato povinnost se týkala především rolníků a venkovské chudiny (t.j. lidí formálně svobodných). Ke stavbě pyramid bylo tedy použito svobodných lidí i otroků, přičemž svobodní pracovali sezónně a otroci nepřetržitě.

Druhým krokem ke stavbě „pravých pyramid“ byla pyramida krále Sechemchta, která se od počátku stavěla jako stupňovitá. Vznikla na základě plánů a zkušeností ze stavby pyramidy první. Nebyla dokončena, ale podle odhadu by Džóserovu pyramidu převýšila o 9 metrů. Stupňovité pyramidy se stavěly asi 100 let (po celou dobu 3. Dynastie). Dalším druhem pyramidy byla „lomená pyramida“ krále Snofreva, která se pro krásné obložení nazývá bílá pyramida. Místní lidé jí nazývají harám al kaddáh, což je falešná pyramida. Druhá „růžová pyramida“ téhož krále, je vzhledem ke své základně neobvykle nízká, jakoby přikrčená k zemi. Odlomené pyramidy se odlišuje podstatným rozdílem. Není stupňovitá, zalomená, ani falešná, ale po všech stránkách „pravá“ pyramida. První člověkem, který do ní vstoupil, byl Čech Václav Remédius Prutký. Pyramida se tedy ke svému geometrickému tvaru vyvinula zjednodušování.

Proč se vlastně pyramida nazývá pyramidou?

Slovo pochází z řeckého pyramis, což znamená jehlan. Také se odvozuje od slova pyr (oheň), protože ten plápolá tak, že tvoří jehlan. Dále od slova pyra (hrob).

Ve své vlastní řečí nazývali Egypťané pyramidu mer. Dnešní Egypt jí nazývá al - harám.

Velké pyramidy u Gízy.

Snofrevovi pyramidy ukázaly cestu jeho nástupcům. Jeho syn Chufev a vnuk Chafré se proslavili jako stavitelé největších pyramid. Země vzkvétala, ale lid žil v bídě. Musel dopravovat mohutné kvádry po Nilu, ale po často nutně opravovaných přísunových cestách je dopravit až na stanoviště. Jen to trvalo 10 let. Dvacet let trvala vlastní výstavba pyramidy.

Zaměstnáno prý bylo 100 000 lidí, kteří pracovali ve skupinách a střídali se. V době zemědělských prací byla stavba přerušena, aby se lidé mohli věnovat svým polím.
Stavba Chufevovi pyramidy (230 x 230 x 232,5 - dnes 137m) stála mnoho životů a o královi se vykládaly různé historiky. Král prý donutil svou dceru, aby mu peníze na stavbu získávala jako prostitutka. Od každého muže si prý jako dar vyžádala jeden kvádr. Z nich si prý nechala postavit vlastní.

Musíme však přihlédnout k tomu, že egyptský lid byl závislý na tvůrčích silách panovníka, který podle nich usiloval o blaho státu. Stavbu jeho pyramidy pokládali za svou náboženskou povinnost. Druhá pyramida Chafreova, která se jeví než vyšší než Chufevova. Její rozměry jsou 210,5 x 210,5 x 136,5 (podstava x výška).

Jako třetí největší se k nim řadí pyramida krále 4. dynastie Menkauréa, který se ovšem dokončení své pyramidy nedožil.

POUŽITá LITERATURA

Vojtěch Zamarovský - Jejich veličenstva pyramidy, Praha 1975

Miloš Bič - V zemi sfing a pyramid, Praha 1993

Pavel Augusta a František Honzák - Jak se žilo ve starověku, Praha 1987

C. W. Ceram - Bohové, hroby a učenci, Praha 1965

ZáVÉR

Staroegyptská kultura představuje jedinečný a neopakovatelný jev v dějinách lidstva.

Zeměpisnou polohou značně izolovaný Egypt si vytvořil vlastní cestu v náboženství, umění i vědě. Jejich hodnocení života i smrti bylo zaměřeno hlavně na posmrtný život, což se odráželo v každodenním životě společnosti. Důležitým činitelem k utváření veřejného života byl kult králů. Samotní bohové často ustupovali do pozadí před svými královskými zástupci na zemi.

Je zajímavé, že vliv Egypta na evropskou civilizaci byl pouze okrajový.