Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy




























Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

STAVBA A FUNKCE LIDSKÉHO OKA

STAVBA A FUNKCE LIDSKÉHO OKA

  1. Stavba oka – oko má přibližně tvar kulový o průměru asi 24 mm; je zasazeno v dutině, která mu dovoluje jen otáčivé pohyby. Střed otáčení je ve vzdálenosti asi 13 mm od předního vrcholu oka.

Pohyby oka působí tři páry svalů: a) přímé svaly – vnitřní a vnější, b)přímé svaly – horní a dolní, c)šikmé svaly – malý a velký.

Obal oka tvoří tři blány: vnější, střední a vnitřní. Vnější blána se skládá z bělimy a rohovky; bělima je na vnější straně bílá, na vnitřní straně hnědá a zaujímá 5/6 celé vnější blány. Rohovka je přední část vnější blány; je dokonale průhledná.




Střední blána obsahuje tři části: cévnatku, těleso ciliární a duhovku.Cévnatka pokrývá celou vnitřní stěnu bělimy; vnější plocha je hnědá a vniřní černá. Ciliární těleso má tvar prstence. Duhovka je umístěna před čočkou; její otvor se nazývá zornice (pupila).

Vnitřní blána se nazývá sítnice; zadní část je velmi tenká, růžové barvy. Nejcitlivější místo sítnice, žlutá skvrna, je v místě průsečíku osy oka se sítnicí. Nejméně citlivé je místo, kde vstupuje do oka nerv; toto místo se nazývá slepá skvrna. O její existenci se přesvědčíme takto: Zavřeme – li levé oko a pravým pozorujeme křížek; přibližujeme-li, případně vzdalujeme-li oko od obrazce, pak při určité vzdálenosti kruh zmizí ze zorného pole oka, to znamená, že jeho obraz právě padl na slepou skvrnu. 32658gsq42vij9i

Vnitřek oka tvoří oční mok, čočka a sklivec. Oční mok je bezbarvá kapalina vyplňující prostor mezi rohovkou a čočkou. Oční čočka je bikonvexní (dvojvypuklá); zadní plocha je více zakřivena než přední. Čočka je držena svaly, jež vycházejí od vnitřní stěny ciliárního tělesa. Sklivec je průhledná rosolovitá látka, která vyplňuje prostor za čočkou.

  1. Optická soustava oka – optickou soustavu oka tvoří rohovka, oční mok, čočka a sklivec. Lámavé plochy mají přibližně tvar kulový a středy leží na jedné přímce.

Optické veličiny oka:

Vzdálenost předmětového ohniska od vrcholu rohovky……………………….. –15,707 si658g2342viij

Vzdálenost obrazového ohniska od vrcholu rohovky………………………….. 17,187

Vzdálenost předmětového hlavního bodu od vrcholu rohovky………………… 1,348

Vzdálenost obrazového hlavního bodu od vrcholu rohovky…………………… -5,598

Předmětová ohnisková vzdálenost……………………………………………… -17,1

Obrazová ohnisková vzdálenost………………………………………………… 22,8

Lámavost………………………………………………………………………… 58.64 D

  1. Vznik zrakového vjemu – zrakový vjem vzniká tím, že paprskové svazky přicházející do oka z vnějších předmětů se spojují optickou soustavou oka na sítnici, kde se setkávají s citlivými buňkami; tyto se mění a způsobují nervové podráždění.

V sítnici jsou uloženy dva druhy částic citlivých na světlo: tyčinky a čípky. Tyčinky vynikají neobyčejnou citlivostí na světlo, ale všechny druhy barev se jimi vnímají jako šedomodré. Citlivost čípků na světlo je menší, ale právě jimi rozeznáváme barvu světla. Ve žluté skvrně převládají čípky a čím dále odtud přibývá tyčinek. Oko proto zaujímá vždy takovou polohu, aby obraz nejdůležitějších částí pozorovaného předmětu padl právě na žlutou skvrnu.

Oko si samo řídí světelný tok do něho vstupující stahováním nebo rozšiřováním duhovky, takže oční pupila má za různých okolností různý průměr. Paprsky vstupující do doa okrajovými částmi pupily vyvolávají slabší vjem jasu pozorovaného předmětu než paprsky procházející její střední částí.

Největší průměr, jakého může pupila dosáhnout, není stálý a mění se s věkem:

Věk
Do max.
20
30
40
50
60
70
80
8
7
6
5
4,1
3,2
2,5
  1. Denní a noční vidění - oko nemá stejnou citlivost ke všem barvám; nejcitlivější je pro žlutozelené světlo o vlnové délce λ = 555 nm. Při malých osvětleních přestávají působit čípky a nastupují v činnost tyčinky. Ve středu sítnice je citlivost při slabém světle nejmenší. Naproti tomu je citlivost oka při velkém osvětlení ve středu sítnice největší, a směrem k okraji klesá až na 1/40.

?

Při vidění za soumraku je maximum citlivosti oka posunuto ve směru ke kratším vlnovým délkám, k λ = 510 nm; proto při rozednívání vidíme nejdříve barvy modré a pak teprve červené (Purkyňův jev). Na grafu vidíme křivky relativní citlivosti za soumraku a za dobrých světelných podmínek.

Tyčinky jsou určeny k vidění při slabém světle; barvy se jimi nerozeznávají. Obsahují tzv. oční purpur, který ve světle bledne, ale v temnu nabývá opět své barvy. Čípky umožňují při denním osvětlení rozeznávání barev a rozlišení podrobností pozorovaných předmětů. Citlivost sítnice na světlo je veliká, asi 10 000krát větší, než u fotografické desky. Za klidného ovzduší a v bezměsíční noci je hořící svíčka ještě viditelná na vzdálenost 27 km.

  1. Viditelnost – závisí na velkém počtu činitelů, z nichž nejdůležitější jsou kontrast předmětu vzhledem k pozadí a rozlišovací schopnost oka. Vyniká-li místo zorného pole nad okolí, říkáme tomuto jevu kontrast. Vedle něho je důležitým činitelem viditelnosti rozlišovací mez oka, jejíž hodnotu odvodíme touto úvahou: Bod se zobrazuje na sítnici jako malý rozptylový kroužek; dva body rozeznáme od sebe tehdy, když na sítnici mezi rozptylovými kroužky je aspoň jeden čípek, což vyžaduje, aby úhlová vzdálenost obou bodů byla větší nebo aspoň rovna 1´.

  1. Akomodace – optická soustava zobrazí do roviny, jejíž poloha je pevná vzhledem s soustavě, jen určitou rovinu resp. určitý hloubkový obor. Oko má však možnost vidět předměty v různých vzdálenostech; toto přizpůsobení oka – akomodace pro předměty v různých vzdálenostech se děje hlavně změnou zakřivení přední plochy čočky. Pro blízké předměty se zakřivení zvětšuje, čímž se zmenší ohnisková vzdálenost optické soustavy oka.

Bod, který se zobrazí na sítnici ostře při největší akomodaci, se nazývá bod blízký (punctum proximum), a bod, který se zobrazí ostře při nulové akomodaci, tj. když je oko v klidu, se nazývá bod vzdálený (punctum remotum). U normálního oka je vzdálený bod v nekonečnu; poloha blízkého bodu se mění s věkem, přičemž s rostoucím věkem jeho vzdálenost vzrůstá, tzn., že akomodační schopnost s věkem klesá.

Jako nejvhodnější vzdálenost pro čtení, prohlížení drobných předmětů apod. zavádíme pro jednotnost vzdálenost l = 250 mm (konvenční zraková vzdálenost); oko, jehož blízký bod má větší vzdálenost než l, se nazývá starozraké (presbyoptické). Aby takové oko vidělo na vzdálenost 250 mm, je nutno představit před oko čočku, která zobrazí pozorovaný předmět do blízkého bodu.




D = 1/f = (n-1).(1/r1 + 1/r2)

Věk
Vzdálenost bodu v cm
blízkého
vzdáleného
10
20
30
40
50
60
70
75
80
  • 7
- 10
- 14
- 22
- 40
- 200
+ 100
+ 57
+ 40
˚˚
˚˚
˚˚
˚˚
˚˚
+ 200
+ 80
+ 57
+ 40

Převrácená hodnota ohniskové vzdálenosti určuje velikost optické mohutnosti čočky D. Jednotkou je dioptrie D = [m­¹]. Např. pro osobu 50letou je D = 1,5, tzn., že 50letý člověk potřebuje ke čtení brýle, jejichž skla mají lámavost 1,5 D. Pro 60letou osobu už vychází D = 4,5. Osoby, u nichž vzdálený bod leží za okem, musí používat brýlí i k pozorování vzdálených předmětů. Pak např. pro 60letou osobu vychází D = 0,5, pro 70letou D = 1,25.

  1. Vady oka a jejich odstranění – oko má všechny možné optické vady, některé z nich však v takovém měřítku, že při vidění nevadí; neprojevuje se např. vada barevná a otvorová, naproti tomu vyniká často astigmatismus.

  1. Barevná vada – o její existenci se přesvědčíme, zakryjeme-li část oční pupily stínítkem a pozorujeme rám okna proti obloze. Je-li zakryta pravá polovina pupily, vidíme pravý okraj zbarvený modře a levý žlutě.

  2. Otvorová vada – projevuje se zřetelně, jde-li o zobrazení velmi jasného svítícího bodu; v tomto případě vyniká rozptylový kroužek způsobený otvorovou vadou, takže se zdá jasná plocha větší než stejná plocha méně osvětlená. Úkaz se nazývá irradiace; je příčinou toho, že osvětlený srpek Měsíce vidíme větší než ostatní část neosvětlenou. Podobně rozžhavené vlákno v žárovce se zdá tlusté, ačkoli ve skutečnosti je velmi tenké. Zacloníme-li však oko malým otvorem, irradiace se zmenší.

  3. Astigmatismus – velmi často se vyskytují u očí nepravidelnosti lámavých ploch; ve většině případů u rohovky, někdy však též u jedné nebo obou ploch čočky. Princip spočívá v tom, že úhrnná soustava oka nemá ve všech meridiánech stejnou lámavost; obyčejně ve dvou k sobě kolmých meridiánech má lámavost nejmenší a největší.

  4. Oko ametropické – nesplývá-li obrazové ohnisko oka se sítnicí, vzniká tato vada, která má 2 formy: Je-li obrazové ohnisko před sítnicí, nazýváme ji krátkozrakost, a je-li ohnisko za sítnicí, jedná se o vadu zvanou dalekozrakost.

  1. Oko krátkozraké – u něho je vzdálený bod v konečné vzdálenosti a blízký bod je značně posunutý k oku. Aby bylo vidět vzdálené předměty ostře, je nutné představit před oko čočku, která zobrazí velmi vzdálené předměty v blízkosti tohoto bodu; toho dosáhneme pomocí rozptylky, jejíž obrazové ohnisko splývá se vzdáleným bodem.

  2. Oko dalekozraké – vzdálený bod je u něho v konečné vzdálenosti za okem, a blízký bod je buď ve značné vzdálenosti před okem nebo za ním. Oko nabude vlastností oka normálního pomocí spojné čočky, jejíž obrazové ohnisko splývá s tímto bodem.

Je-li oko krátkozraké a dalekozraké zároveň okem astigmatickým, je nutné je korigovat pomocí čoček, jejichž jedna plocha je torickáÓ