Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy

loading...



Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

Biokomunikace

Biokomunikace

Seznam použité literatury:Chováme se jako zvířata?-Zdeněk Veselovský

Všeobecná encyklopedie Universum

 

 

 



 

 

Díky moderní technice zvukových nahrávek a videozáznamů dnes již známe mnoho signálů, kterými vysílající jedinec sděluje druhému příjemci zcela určitou informaci. Tomuto samostatnému odvětví etologie se říká biokomunikace.

Vzhledem k tomu, jak je živočišná říše rozmanitá a každý živočich má specifický způsob dorozumívání dotknu se pouze některých , pro mě nejzajímavějších živočichů.

Již v úvodu je nutno se zmínit i o mezidruhové komunikaci, která sice z hlediska sociálního není tak důležitá, ale velmi zajímavá.Známe řadu komunikačních signálů (zejména varovných), na které reagují i naprosto odlišné a nepříbuzné druhy. Například P. Marler dokázal pomocí sonagramů, že varovné hlasy pěti druhů pěvců (strnada rákosního, sýkory koňadry, sýkory modřinky, pěnkavy a kosa) mají při reakci na dravce téměř shodné frekvenční spektrum (6 – 9kHz) a i stejný časový průběh. Výstražný signál je proto srozumitelný i druhým. Například hlas páva vyvolá okamžitou pozornost pasoucích se jelenů a antilop. U nás reagují srnci na hlas sojky, podobně je známa reakce kamzíků na hvízdání sviště.

Užití signálů jiného charakteru, třeba chemického, může být k neprospěchu druhu. O mravencích je známo, že si chemicky značí cestičky vedoucí od zdroje potravy k mraveništi. Této vnitrodruhové komunikace využívá malý hádek rodu Leptotyphlops, který čichem sleduje jejich značky až do mraveniště, kde jim požírá vajíčka a kukly. V tomto případě je těžké mluvit o komunikaci mezi mravenci a hadem, i když nepřítel jejich komunikační systém využívá.

Velmi krásný doklad o mezidruhové komunikaci uplatněné v symbióze velkých mořských ryb a čističe (Labroides dimidiatus), který zvláštními tančivými pohyby a oťukáváním láká velkou rybu, aby se nechala očistit. Konečně více než stonásobně větší rybí obr otvírá tlamu, odklápí skřele a čistič mu oštipuje různé parazity, čistí zuby od zbytků potravy. Často velké ryby, když spatří čističe samy lákají tuto rybku otevřením tlamy a odtažením skřelí. Chce-li velká ryba čistění ukončit, několikrát cukavě zavře a otevře tlamu, aby čističi měli možnost odplout. Avšak existuje ještě rybka shodně zbarvená a stejně a se chovající jako čistič Aspidontus taenitatus, která tohoto vztahu zneužívá. Když se objeví, velké ryby otevřou tlamu jako při spatření čističe a dravá rybka jim ostrými zoubky vykousne kus sliznice nebo žaberní pupínek.

Jiný stejně pozoruhodný způsob změny komunikačního signálu popsal Američan J. E. Lloyd u amerických světlušek. Světelné signály těchto brouků jsou vysílány v druhově naprosto specifických, časově rozlišitelných kódech podobných Morseovým značkám. Samička světlušky (Photuris versicolor) vysílá tak dlouho ve svém kódu, dokud nepřiláká samečka stejného druhu, který ji oplodní. Ihned potom samice přestane svítit a za dvě noci se její chování úplně změní. Postaví se do vyčkávací pozice s nataženýma předníma nohama a s otevřenými kusadly a začíná znovu svítit, tentokrát ovšem v typickém signálu menšího rodu Photinus. Když nic netušící sameček reaguje na svůj druhově specifický signál, snese se k samici a je okamžitě zabit a sežrán. Na tomto příkladu je vidět složitost komunikačních systémů. Optimističtější je příklad mezidruhových úspěšných komunikačních signálů mezi datlům příbuznými ptáky a medozvěstkami, kteří hlasem i pohyby lákají kunovitou šelmu medojeda nebo i člověka, aby rozhrabali včelí hnízdo, které objevili. Je to typická symbióza, protože medozvěstka se živí zbylými larvami včel, ale i voskem z voštin, kdežto med přenechá medojedovi nebo člověku.

Dříve, než se seznámíme s jednotlivými druhy informačních kanálů, je zapotřebí se dotknout otázky, čím živočich signalizuje a jakým způsobem. Mluvíme proto o signálních strukturách, které zajišťují vysílání signálů. Je to třeba postoj celého těla, načepýření peří a chlupů, zvýrazněný pohyb, hlasový projev. Signální funkci mají i pachové žlázy, moč, změna zabarvení, mimické svaly , světélkující a elektrické orgány. Velký význam pro signalizaci mají i klepeta krabů, tykadla hmyzu a pohyby ocasu, což patrné zejména u psů a koček.

Jelenovití a vidlorozi signalizují nebezpečí zvětšením světle zbarveného pole kolem řitního otvoru-obřitku. Tím, že se chlupy naježí, celé pole se rozšíří a doslova se rozsvítí jako lucerna. Jelenci viržinští zvedají navíc ocas se svítivě bílou spodinou. Podobné signály však známe i u některých druhů antilop. Když potkáme v lese srnce a ten nás zavětří, zvětšením obřitku začne signalizovat nebezpečí. Je zajímavé, že signalizuje i když je sám a nikdo tento signál nepřijímá. Když však narazíme na celou tlupu, můžeme si všimnout, jak se signál přenáší ze zvířete na zvíře, až konečně celá tlupa uteče. Samozřejmě že do signálních struktur počítáme i smyslové orgány, které signály registrují, ale i třídí a převádějí do mozkových center. Německý etolog G. Tembrock, která se speciálně zabývá biokomunikací, rozděluje signály na pět funkčních úrovní:

  1. Signály, které nosí zvíře stále s sebou a působí bez zvláštního chování, jako zbarvení zeber, které se poznávají jako druh a postupně se naučí znát i odchylky ve zbarvení jedinců. Krásný příklad je nápadně žlutočerně zbarvený zobák labutí zpěvných. Je typický pro celý druh, jedinci se však rozsahem obou černých a žlutých polí liší. V době uzavírání párů někdy omylem napadne vlastní samici, když má hlavu i s krkem ponořenou pod vodu v domnění, že je to jeho sok. Teprve po jejím vynoření ji pozná a chová se značně rozpačitě..

  1. Signály vznikající na základě fyziologických procesů, barvoměna ryb a plazů v souvislosti s motivací a sociálním postavením. U afrického tlamovce Haplochromis burtoni mají samci černý pásek přes oko a oranžovou skvrnu nad prsní ploutví. Černý pruh jako signál zvyšuje agresivitu druhých samců a oranžová skvrna ji naopak snižuje. Protože toto zbarvení závisí na vyladění ryby, může rychlými změnami zbarvení ovlivňovat motivaci druhých samců. Patří sem i zčervenání krku krocanů při útočných úmyslech zbarvení hýžďových lysin primátů atd.

  1. Signály zprostředkované pohybem těla nebo jeho částí. Přiklápění boltců při hrozbě, hrozící zívání u hrochů a paviánů.

  1. Signály vytvořené různým chováním. Například je to zdvihání křídel u tokajících samců kachen a ukazování barevně odlišeného zrcátka. Podobně sem patří i roztahování nadocasních per u páva, při kterém se teprve uplatní jejich zbarvení 18222icd37non1i

  1. Signály mohou působit sociálně kladně, například tzv. uvědomovací hlasy malých ptáků, kteří, když v noci táhnou, si určitým typem hlasu ozřejmují svou vzájemnou polohu a příslušnost k hejnu. Naopak známe signály záporné, které zahánějí ostatní jedince. Z tohoto hlediska je velice zajímavé chování lišky polární, která se zbavuje konkurence svých vlastních mláďat tak, že je od nalezené potravy doslova odhání výstražným signálem. Z lidského hlediska bychom mohli říct, že lže.

Všechny známe signály můžeme rozdělit do určitých komunikačních systémů, neboli kanálů:chemický=pachový, dotykový, vibrační, zvukový a zrakový.

Chemická komunikace patří k vývojově nejstarším. Chemické signály mají veliký dosah, šíří se však pomalu, ale nevadí jim překážky, a co je zvlášť výhodné, nejsou energeticky náročné. Můžeme je dělit podle toho, jakým prostředím se šíří, zda plynným nebo tekutým. Do chemické komunikace proto můžeme zařadit i chuť. Chemické signály se přenášejí přímo dotykem tykadel a ústních ústrojí členovců, jazykem u savců a ptáků. Vpouštěním do prostředí mohou však působit i na dálku, na čemž je založena celá řada synchronizačních procesů.



Prvním chemickým signálem, který byl objeven a analyzován, je feromon bombykol vydávaný samicí bource morušového (Bombyx mori). Samci zachycují feromon pomocí tykadel, jejichž receptory mohou zachytit i jednotlivé molekuly této látky.

Obrovský význam má pachová signalizace u savců. Savci mají řadu pachových žláz a kromě toho používají pro signalizaci moč a trus, které jsou dostatečně naparfémované výměšky zvláštních žláz. co222i8137noon

U psů si můžeme všimnout, jak při procházce známým prostředím doslova šetří močí, aby jim vystačila na přeznačkování míst, která předtím označil jiný pes. Diskriminačními pokusy bylo prokázáno, že naprosto dokonale rozpoznají svůj pach od pachu druhého jedince.

Savčí čich má neuvěřitelný výkon, u potkanů se zjistilo, že samci dokážou odlišit moč říjné samice ještě při zředění 1:100 000 v destilované vodě.

Dotyková a vibrační komunikace:

U savců jsou některá hmatová zakončení v kůži tak citlivá, že registrují tlak 0,025mg na čtvereční ploše 0,25mm. U člověka má hmatová komunikace také značný význam v sexuálním životě, ale uplatňuje se i při péči o mláďata, kde právě dotyk hraje jednu z nejvýznamnějších rolí.

U hmyzu, ale i dalších bezobratlých má velký význam vibrace. Zejména výrazně vnímají vibrace pavouci, u nichž samečkové zvláštními otřesy informují samičky o jejich přítomnosti a snaží se tak zabránit tomu, aby s nimi nebylo zacházeno jako s kořistí.

Jiné druhy pavouků, ale i hmyz se navzájem dorozumívají bubnováním do země. U vodoměrek byla zjištěna komunikace vibrací středního páru nohou, který je schopen na hladině vytvořit tři signály. Jeden zve samici, aby se přiblížila, druhý oznamuje tok a třetím hrozí sokovi. Agresivní signalizaci slabými elektrickými výboji zjistily B. Kramer a R. Bauer u slabě elektrické rybky Gnathonemus petersi. I když tento způsob do této podkapitoly nepatří je neméně zajímavý.

Zvukové dorozumívání:

Jeden z nejrozmanitějších metod hlasové komunikace používají právě ptáci. Mají tu schopnost obměňovat své „písně“ a učit se tak jiným.

Zpěv má pět sociálních funkcí: označování a obhajování teritoria, přilákání samice, posilování vazby obou pohlaví v páru, vzájemnou stimulaci u sousedních samců pro rozmnožování a synchronizaci obou partnerů v páru pro tok, stavbu hnízda i péči o mláďata. Velmi závažným významem zpěvu je navíc jeho vysoký podíl na zabránění mezidruhovému křížení-izolaci druhu. Zvukové signály ptáků se staly námětem i mnoha slavných hudebních spisovatelů. O vztahu ptačího zpěvu a hudby toho bylo napsáno velmi mnoho. Jedné skutečnosti se však dotknout musíme. Jsou ptáci hudebníci, nebo ne? Absolutní sluch, který je výsadou jen mála nadaných lidských hudebníků je u ptáku běžným jevem. O tom svědčí zajímavé magnetofonové nahrávky německého ornitologa E. Tretzela zachycující hvízdání hudebního motivu pastýřem s množstvím falešných variací. Tento motiv převzal do svého zpěvu samec (Galerida cristata), transponoval ho do vyšší polohy, jeho přenes však byl vždy z hlediska muzikálního přesný, bez falešných tónů a na sonagramu lze vidět naprostý souhlas se stejným motivem hraný na klavír.

Hlasové komunikační signály savců jsou neméně zajímavé a pestré, i když nikdy nedosahují té variability jamko u ptáků. Dvě skupiny savců vyvinuly nezávisle na sobě echoorientaci jako zvláštní případ biokomunikace. Jsou to netopýři a kytovci, zejména delfíni.

Nejsou to však jen netopýři a kytovci, kteří používají velmi variabilní signály. Sami si můžeme všimnout variability třeba štěkotu psovitých šelem vyjadřující svým charakterem zlost, radost, vybízení ke hře, nadřízenost i podřízenost.Podobně jako u ptáků lze i u savců poznat výrazné rozdíly ve vyladěních, při níž je určitý signál použit. Kromě klasických signálů psů a psovitých šelem, které zejména u lišek osvětlil známý německý etolog G. Tembrock, známe i pozoruhodnou škálu hlasových projevů koček, jejichž výzkum je spojen se jménem jiného vynikajícího etologa P. Leyhausena. Nacházíme mezi nimi i výrazy po touze o tělesný kontakt a naopak zvuky, které mají druhého jedince zahnat. Řadu signálů vydávají savci při hrozbě, při sexuálním chování, během péče o mláďata, při teritoriálním značení, při sociálních střetech apod.

V posledních letech právě podrobné studie hlasových projevů zejména primátů přinesly mnoho důkazů o tom, že každý signál má zcela určitý význam pro jednotlivé členy sociální skupiny. Můžeme teda mluvit o sémantickém (významovém ) dorozumívání. Američan T. T. Strushacker po dlouholetých studiích v přírodě registroval u kočkodanů zelených (Cercopithecus aethiops) tři varovné signály s různým významem. První z nich reaguje na přiblížení levharta nebo jiné šelmy a opice jako na povel vyšplhají do korun stromů, druhý oznamuje objevení orla, kočkodani reagují zalezením do houštiny. Třetí ohlašuje výskyt hada, zejména velké krajty, opice se postaví na zadní nohy, sledují směr pohybu hada a utečou před ním buď po zemi, nebo na stromy. Závěrem této podkapitoly s námětem z zvukové dorozumívání bych se rád zmínil o lidském fenoménu, jakým je řeč, která nemá obdoby u žádných jiných živočišných skupin.

Optická komunikace:

Optické signály se vyvinuly zejména u živočichů s dokonalým zrakem a schopností barevného vidění. Svého vrcholu dosáhly u některých ryb, které mění své zbarvení podle různých motivací. Agresivní vyladění je nejtmavší, naopak při podřízenosti ryba přeladí své zabarvení do nenápadné světlé varianty, která budí zdání, že jde o jiný druh.Nejfantastičtějším důkazem jsou výrazně barevně zbarvené druhy korálových ryb. Podobnou schopnost měnit zbarvení při komunikaci mají i dobře vidící hlavonožci, kteří podobně jako ryby signalizují projevy změnou barvy. Zcela zvláštní kapitolu optické komunikace, která je však spojena i s vokálními výrazy, představují ptáci. J. L. Brown změřil u sojky Stellerovy úhel vztyční chocholky, který je naprosto přesným měřítkem agresivního nebo naopak podřízeného postoje. Dominantní ptáci mají vztyčenou chocholku v úhlu 90°, submisívní ptáci ji naopak přikládají k hlavě. Při toku ptáci uplatňují druhově typické zbarvení v nejdůležitějších postojích. Optická signalizace ptáků neslouží jen k toku ale pomocí podkožních svalů dovedou čepýřit peří, vystavovat na obdiv nápadně zbarvené části těla a měnit při různých motivacích tvar těla.

Podobně jako u ptáků hraje u savců při komunikaci roli vzpřimování srsti, což používají při hrozbě nebo imponování. Při komunikaci je také důležité postavení ocasu. U psovitých šelem je postoj ocasu zároveň i měřítkem sociálního postavení. Dominantní jedinec nosí ocas vztyčený, podřízený naopak nejvíce zatažený mezi nohy.

Do zrakového dorozumívání patří také světélkování hmyzu, hlubokomořských bezobratlých ryb. Vysílají světlo v určitém časovém sledu, který představuje druhově specifický kód.

Nejpozoruhodnějším a lze říct unikátním jevem spojeným i s optickou komunikací jsou včelí tance. Tyto tance mají vysoký počet informací, nejméně 25 bitů. Včelí dělnice se dělí na průzkumnice, nálezkyně, zpravodajky a rekrutky. Průzkumnice pátrají v okolí úlu po potravě, jakmile ji naleznou, změní se v nálezkyně. Ty letí zpět do úlu a na jeho česle nebo i uvnitř začnou pracovat jako zpravodajky. Sdělují ostatním, kterým směrem a jak daleko se nachází jimi objevená potrava. Tuto informaci předávají dvěma různými tanci-kruhovým a vrtivým. Tancem přilákají ostatní dělnice, které sledují a po určité době na určené místo odlétají. Tímto způsobem se získaná informace ve včelím státě rychle rozšíří mezi většinu dělnic. Řeč včel je jedním z nejpozoruhodnějších komunikačních systémů v celé živočišné říši

A včely používají vrtivých tanečků i při rojení.

Komunikace mezi živočichy je velice rozmanitá, složitá a nepředstavitelně nádherná.

Bude nám trvat ještě velmi dlouhou dobu, abychom tyto záhady a krásy živočišné říše plně pochopili.